Nová vídeňská inscenace Rusalky má většinu, ne-li veškerou poezii zakletou v hudbě. Nastudování Jiřího Bělohlávka nejen vytvářelo hudební základ, což je u opery jaksi samozřejmé, ale především bylo podmanivě inspirativní a říkalo všechno, co se obrazem říct nedá. Bělohlávek debutoval ve Vídeňské státní opeře se zaslouženým a jednoznačným úspěchem. Expresivní inscenace Svena-Erica Bechtolfa je v hudbě uzavřená, zaklíněná mezi dramatem a jeho hudební interpretací.

Orchestr zněl hned od začátku bezvadně – zpěvně, lehce a vzdušně, zezačátku se snad až příliš drala do popředí tuba. Jiří Bělohlávek držel nepříliš rychlá, ale nerozvláčná tempa. Hudba se nikdy nehnala splašeně dopředu, ale přesto v ní byl přítomen neustálý tah a dráždivě proměnlivý pohyb. Dynamické vrcholy přicházely zřídka, ale byly ohromující, orchestr byl nejpoetičtější složkou celé inscenace a strhával na sebe pozornost v maximální možné míře. Jiří Bělohlávek vystihl a skvěle vyvážil poměr mezi klasickou a romantickou složkou Dvořákovy hudby, zvuk nepostrádal romantickou hutnost, ale nedělal z Dvořáka Wagnera. Byla to prostě ohromná paráda, vynikající dirigent s vynikajícím tělesem.

Sven-Eric Bechtolf je kmenovým režisérem Vídeňské státní opery, což je věc, která se dnes už moc nevidí. Rusalka se dostala do rukou nejen jemu, ale vůbec stejnému týmu jako několik inscenací z posledních let včetně Prstenu Nibelungova. Bechtolfovy inscenace nejsou stereotypní, ale i tak bylo rozhodně zajímavé si porovnat nejen scénu Lesních žínek s Vodníkem a Dcer Rýna s Alberichem, ale celý způsob uchopení Rusalky. V její hudbě je obsaženo mnoho z wagnerovských principů, libreto se jich dotýká také – především tématem spásy. Velmi pevně je ale usazeno v dekadenci fin de siècle a kdyby je zhudebňoval někdo mladší než Dvořák, mohla z něj být česká Salome. Nechci vykládat samozřejmosti, ale přece jen připomenu, že pohádkový námět a poetické prostředí lesního jezera jsou klamné vnější iluze. Rusalka se v posledních dvaceti letech rozběhla skutečně do celého světa, pohádkově pojatá ale není skoro nikde. Jednou z mála výjimek – byť ozvláštněnou světem fantasy – je brněnská inscenace Vladimíra Morávka, která paradoxně vyvolala vášnivé diskuse mimo jiné i proto, že není českou pohádkou dost.

Bechtolf podle mého názoru udělal s prvním a třetím dějstvím Rusalky to samé, co s Prstenem – nijak okatě ji nevykládal a nechal plynout příběh. Vlastně opravdu vyprávěl pohádku, bez symbolů, ale s naturalistickými detaily. Ježibaba před svým zaklínáním preparovala srdce z krkavce velkými nůžkami, Kuchtík a Hajný krutě odnesli svoji výpravu pro ježibabí radu ve třetím dějství. Svět nesmrtelných bytostí a lidí je oddělen průsvitnou, ale neprostupnou stěnou, která mizí jen na chvíli ve druhém dějství. Komunikace mezi oběma světy je v zásadě od začátku nemožná a vlastně vůbec nejde o to, jestli Rusalka může nebo nemůže s Princem mluvit. Je nanejvýš pravděpodobné, že by jí stejně nerozuměl. Jedinou přímou spojnicí byla Ježibaba – její plášť z černého peří přebarvený na červeno na sobě měla Cizí kněžna. Tady jsem zalitoval, že obě postavy nezpívala stejná zpěvačka. Monika Bohinec zpívala dramaticky a s pěknou dávkou samolibosti, jak to k CIzí kněžně patří, ale Janina Baechle se jako Ježibaba ztrácela. Vůbec jsem nepochopil splynutí Ježibaby a “babky hastrmanové” na úplném začátku.

• Brněnská Rusalka – poezie hudby a jeviště – kritika premiéry

Vyzývavá červená patří k Cizí kněžně tradičně, tady ale splynula s barvou stěn ložnice, v níž se odehrávalo druhé dějství. Černá postel s hromadou bílých květin připomínala spíš katafalk, sbor Květiny bílé po cestě drásavý smuteční obřad za Rusalku, která zemřít nemůže. Fantastická mi připadala polonéza tančená pouze dvojicí a plná ironie. Žádný ples, jen zesměšněný rituál svatební noci. Silná dramatická gesta jakoby vycházela z pokroucených holých kmenů říše duchů v prvním a třetím dějství. Scéna Rolfa Glittenberga vytvářela inscenaci logické a přirozené prostředí.

Vodník byl velmi energická a nakonec i skutečně mstivá bytost mnohem víc než starostlivý hastrmánek-tatíček. Günther Groissböck ho výborně hrál a ještě líp zpíval. Dobře zvládl i češtinu, bylo mu bezvadně rozumět, přízvuk měl minimální. Pro mě byl jeho výkon naprosto strhující a při vší úctě k ostatním účinkujícím bezkonkurenční. Rusalka začínala v černých šatech, nevinnost bílé se s ní logicky spojila až s jejím vstupem mezi lidi. Krassimira Stoyanova si s rolí poradila velmi dobře i přes trošku rozpačitý začátek. Měl jsem dojem, že se její zpěv zlepšuje s tím, jak se postupně méně soustředí na srozumitelnou výslovnost. Jsem vždy trošku na pochybách, zda se u nečeských pěvců ve výslovnosti vůbec vrtat a zmiňuji to spíš jako fakt bez negativního zabarvení. Hlavně si u toho vždy vzpomenu na ty příšerné zvuky, které mnozí čeští pěvci vydávají za italštinu, němčinu nebo francouzštinu.

Michael Schade byl blouznivý, duchem stále nepřítomný Princ, každou chvíli zmámený jiným kouzlem. Hlasově spíš Tamino z Kouzelné flétny, jeho pěvecká inteligence se ale bez problémů přenesla i přes jisté limity v dramatických vrcholech. A pianissima i přes veškerou křehkost plnila celé divadlo. Scény Kuchtíka se strýčkem Hajným byly humorné, pokud si potrpíte na humor přímočaře tvrdý. Stephanie Houtzeel a Gabriel Bermúdez byli jaksi kysele a křupansky zábavní, zcela v duchu xenofobních postaviček z lidu, které ztvárňovali. Píseň Lovce Mihaila Dogotariho působila ze zákulisí opravdu jako snová ozvěna, předzvěst Prince i s jeho osobností. Lesní žínky Valentina Naforniță, Lena Belkina a Ilseyar Khayrullova byly výborně sezpívané, jejich trhané taneční pohyby mohly oběti spíš uhranout než přilákat. Kolorit inscenace se výrazně hlásí k expresionismu, který se v době vzniku Rusalky rodil.

Inscenace Rusalky ve Wiener Staatsoper nám předkládá dva světy, které se spolu stýkají, ale nezrcadlí se. Rusalka projde do světa lidí a zaplatí za to zkušeností, která ji už nepustí zpět – vrátit se před prožité věci prostě nelze. Souvislosti mezi oběma světy lze jenom tušit, bílé svatební květiny snad jsou obrazem bílého písku, po němž se chodí v říši duchů a smrtících zjevení. Všechno potřebné ale dopoví hudba – ta proniká vším a je všude.

Antonín Dvořák: Rusalka, libreto Jaroslav Kvapil. Hudební nastudování – Jiří Bělohlávek, režie – Sven-Eric Bechtolf, scéna – Rolf Glittenberg, kostýmy – Marianne Glittenberg, světla – Jürgen Hoffmann, choreografie – Lukas Gaudernak. Michael Schade – Princ, Monika Bohinec – Cizí kněžna, Krassimira Stoyanova – Rusalka, Günther Groissböck – Vodník, Janina Baechle – Ježibaba, Gabriel Bermúdez – Hajný, Stephanie Houtzeel – Kuchtík, Valentina Naforniță, Lena Belkina, Ilseyar Khayrullova – Lesní žínky, Mihail Dogotari – Lovec. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 26. 1. 2014, Wiener Staatsoper, premiéra.