Když se řekne Smetana, Dvořák, Janáček nebo Martinů, většina české populace na jejich jména zareaguje jako na něco známého. Když se řekne Miloslav Kabeláč, možná budou kroutit hlavou i pravidelní návštěvníci symfonických koncertů. A méně formálním spoluobčanům přijde jeho příjmení nejspíš podobně směšné jako „kundera“. Jeden z našich největších symfoniků dodnes doplácí na normalizační zákazy po roce 1968, ale nějakého zadostiučinění se 37 let po smrti přece jen dočkal. V Supraphonu vyjde za několik dní komplet jeho symfonií.

Je to radostná zpráva, i když při ní člověk zároveň udiveně kroutí hlavou: je vůbec možné, že takový komplet našeho zatím posledního velkého symfonika vznikl teprve teď? Svým způsobem by se na dlouhém procesu od samotného nápadu přes konkrétní plán až po faktické nahrávání dalo dokumentovat, jak bolestný a nekonečný je proces napravování komunistických křivd. Jak mnohé z nich už nikdy úplně napravit nelze. A jak se ty staré problémy, nespravedlnosti a zločiny pořád odněkud vynořují, žijí mezi námi a nedají pokoj.

Samotné nahrávání se poněkud táhlo, ale po pětiletém úsilí se podařilo natočit všech osm symfonií. Mají v sobě cosi beethovenovského přinejmenším v tom směru, že žádná z nich není popelkou: od první do poslední se jedná o svébytná a myšlenkově závažná díla. Jejich zásadními interprety se na nové nahrávce Supraphonu stali Symfonický orchestr Českého rozhlasu a dirigent Marko Ivanović. Jeho láska k hudbě 20. století v kombinaci s věcným a poctivým přístupem k interpretaci slibuje přinejmenším dobrý výsledek. Škoda, že na tak neměřitelné věci nemohou vypsat kurz sázkové kanceláře.

Miloslav Kabeláč➚ (1. 8. 1908 Praha – 17. 9. 1979 Praha) vytvořil svých osm symfonií v průběhu dvaceti devíti let mezi roky 1941–1970. První z nich pracuje se smyčcovým orchestrem doplněným o bicí nástroje – jejich výrazné využití je pro Kabeláče typické. Od druhé symfonie se obsazení orchestru rozšiřuje a vznikají i symfonie pro neobvyklá obsazení: Symfonie č. 3 pro varhany, žesťové nástroje a tympány, koncertantní Symfonie č. 6 pro klarinet a orchestr, vokální Symfonie č. 5 pro orchestr a soprán bez textu nebo Symfonie č. 7 pro velký orchestr a recitátora. Dílo završuje mohutná Symfonie č. 8 „Antifony“ pro soprán sólo, smíšený sbor, bicí nástroje a varhany.

Na nahrávce se jako sólisté podílejí sopranistky Pavla Vykopalová a Lucie Silkenová, klarinetista Karel Dohnal, varhanící Přemysl Kšica a Jan Kalfus a jako vypravěč Lukáš Hlavica. Oficiální datum vydání je 23. 9. 2016, CD komplet nebo elektronickou verzi lze na stránkách Supraphonu objednat už nyní s mírnou slevou➚

Dnešní matiné je pochopitelně věnováno hudbě Miloslava Kabeláče, skladby jsou řazeny proti proudu času. V úvodu bude znít Hamletovská improvizace pro velký orchestr z roku 1963. To ještě autor nebyl režimu nepohodlný a za skladbu obdržel Státní cenu. Hraje Česká filharmonie, řídí Karel Ančerl. V programu matiné bude následovat již zmíněná Symfonie č. 3 dokončená v roce 1957, hraje Dechová harmonie, na varhany Alena Veselá, řídí Libor Pešek. Matiné zakončí kantáta Neustupujte! pro mužský sbor, dechy a perkuse z roku 1939. Skladbou na lidové texty a husitský chorál reagoval Miloslav Kabeláč na nacistickou okupaci. Mužský pěvecký sbor českého rozhlasu a Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK řídí Alois Klíma.