Mnohé ženy, hudba, vibrace a čas

24. 8. 2013, 1.25 | Boris Klepal

Včerejškem začala intenzivní koncertní část Ostravských dnů. Na programu bylo hudební pásmo Many Many Women Petra Kotíka na text Gertrudy Steinové. Od začátku bylo jasné, že je před námi úplně jiný typ zážitku a hudebního vlnění než při Glassově Music in Twelve Parts. Časový rozměr obou kompozic k porovnávání svádí, ale je to spíš hra „zkonstruuj si společné detaily“ než „najdi deset rozdílů“. Dva zpěváci vedli melodickou linku chorálu v kvintovém dvouhlasu, po delší chvíli se přidala dvojice zpěvaček, flétny… Nebyl to ale zběsilý příval tónů a jemná práce s nenápadnými obměnami zřetelných motivů jako u Glasse. Chorální linky jednotlivých dvojic se proplétají mezi sebou, občas některá úplně osamí, hudba posluchače pomalu obklopuje a pohlcuje, nesnaží se prorazit skrz. Many Many WomenMusic in Twelve Parts způsobují vytržení zcela jiného druhu, asi jako marihuana a kokain.

Bezvadně zněly dechové nástroje. Ostravský kulturní dům není žádný akustický zázrak, ale i tak byly dechy kompaktní, hráči pěkně měkce nasazovali, dvojice fléten, trubek a trombonů tvořily zvukově ne zcela běžný, ale přece v podstatě klasický komorní ansámbl. Bez doprovodu nezněli na úplném začátku úplně jistě zpěváci, ale s nástupem dechů se srovnali a v předlouhém provedení bych na věc pravděpodobně zapomněl, kdybych si ji hned nepoznamenal. Sopranistky měly problémy s mezními výškami, naštěstí jich v partu moc nemají. Úplně zbytečně jsem si bral tištěný text, všem zpěvákům bylo dobře rozumět. Hudba ale zachází s textem natolik citlivě, že by to jinak ani být nemělo.

Zdánlivě obyčejné věci dostávaly v pomalém hudebním proudu trošku jiný smysl a byly jinak cítit než při běžném koncertu. Mnohokrát opakovaný tón trombonů někdy po hodině a půl, přidávají se trubky a všechny žestě s dusítky vytvářejí krásný, křehký akord. Tvrdošíjné vedení dvojhlasů v kvintách kompozici vrací daleko před pravidla klasické harmonie a obchází ji ze všech stran až okázale. Paralelně navrstvené hlasy jednotlivých dvojic se stýkají s textem, který jako by se také snažil říct víc věcí najednou. Určité napětí vytváří kontrast „dokonale“ konsonantních kvint a melodií vedených zhusta v disonantních intervalech.

Nehudební, ale také neopominutelnou součástí večera pro mě bylo bizarní prostředí sálu ostravského kulturáku. Dispozice a parkety připomínají tělocvičnu, v níž jsou stupňovité červené sedačky pod hranatým odýhovaným balkónem, hnusný žebrovaný strop s kulatými mřížkami ventilace, podél bledých stěn s okrovými obdélníky mramorové (?) sloupy, S.E.M. Ensemble je umístěn podél delší stěny proti vchodu, prázdné pódium má po levé straně mohutné píšťaliště varhan, vpravo reliéfní najbrtovský výkřik OSTRAVA!!! Socialistický surrealismus, chtělo by se říct.

S přibývajícím časem houstly drobné přesuny publika. Hrálo se bez přestávky, ale v sále se svítilo, kromě židlí byly k dispozici žíněnky (další tělocvičný prvek!), nebyl problém občas změnit místo nebo vyjít na chvíli ven. Nutno říct, že veškeré přesuny a pohyby se děly kultivovaně, s maximální snahou nerušit ostatní. Publikum ale také řídlo, šest hodin hudby v kuse je přece jen hodně, hodně však nakonec bylo i vytrvalců – řekl bych, že většina. Na hudebnících se únava nijak zřetelně neprojevovala, snad až v žestích na úplném konci. Many Many Women jsou i při své rozlehlosti napsané dost ohleduplně – alespoň co se týká pauz pro jednotlivé hlasy, ať už vokální nebo instrumentální. Co se týká nástupů a nutnosti udržet čisté kvinty, tam už jsou ohleduplné méně až vůbec.

Schválně jsem se předem nedíval, co jsem psal o fragmentu Many Many Women, který jsem slyšel loni na festivalu Beyond Cage. Udělal jsem to až teď a kromě několika nesmyslů, které už zpětně opravovat nebudu, mě nejvíc trklo, že jsem o kompozici úplně samozřejmě mluvil jako o opeře. Pokud vnímáme operu výhradně jako hudebnědramatický žánr, potom by to byl jen další nesmysl. Pokud je ale možný řekněme román bez příběhu, potom bych se od takového zařazení úplně neodvracel. Do konvenčního divadla by to asi nebylo, ale scénické ztvárnění na New Opera Days bych si představit dovedl (na Sciarrinovo Infinito Nero v jednoduché scénické interpretaci Jiřího Nekvasila rád vzpomínám, když zůstanu u domácí produkce). Také jsem si uvědomil, že rozsah kompozice není samoúčelný, zkrácené provedení prostě nemělo ten účinek, nestihlo se do člověka zavrtat.

Včera večer občas někdo změnil místo, někdo se jogínsky protahoval, vytrvale si psal poznámky, listoval v programu, sledoval text. V hledišti seděl zcela nenápadný Christian Wolff, sálem občas bloumal v nepřehlédnutelný Charlemagne Palestine. Inscenace se tvořila mimoděk sama, a možná to tak bylo nejlepší.

Petr Kotík: Many Many Women (1975-78), text Gertrude Stein. Kamala Sankaram, soprán, Sadie Dawkins Rosales, soprán, Patrick Fennig, kontratenor, Daniel Neer, tenor, Kelvin Chan, baryton, Steven Hrycelak, bas, S.E.M. Ensemble. 23. 8. 2013, Dům kultury města Ostravy, v rámci festivalu Ostravské dny.

P.S. V nepříliš rychlém vícenásobném proudu paralelních kvint mě napadlo, že by se MMW daly provést v kacířské doom metalové verzi. Aby i ti nejotrlejší vyznavači tvrdé hudby konečně poznali, zač je toho loket.

Zanechte komentář