Mnoho žen, pohledů a hudby

5. 11. 2012, 4.10 | Boris Klepal

Provedení opery Many Many Women Petra Kotíka naštěstí nesmetl hurikán Sandy, alespoň ne úplně. Bez komplikací se ale uvedení neobešlo, festival musí čelit mnohým nečekaným překážkám. Původně mělo být dílo provedeno v celé délce (přes pět hodin) v Paula Cooper Gallery. Ta je ale stále bez proudu, takže musel být večer přesunut ve zkrácené podobě do The Invisible Dog Art Center. Po stránce prostředí samotného se nestalo nic, horší to bylo s dostupností – metro mezi Manhattanem a Brooklynem stále nejezdilo. Musím ale podtrhnout, že na kvalitě provedení samotného ani na atmosféře celkově nebyla znát žádná nervozita, jednalo se o krásný hudební večer.

Many Many Women v The Invisible Dog Art Center, foto Boris Klepal

Hudba opery na text Gertrude Stein je ve své zdánlivé prostotě velmi komplikovaná, náročná na provedení a s posluchači se vlastně také zrovna nemazlí. Vyžaduje až meditativní ponor, výdrž a neutuchající pozornost z obou stran koncertního sálu. Její hudba je postavena na paralelních kvintách prováděných třemi dvojicemi instrumentalistů (flétny – trubky – pozouny) a třemi dvojicemi pěvců (soprány – kontratenor a tenor – baryton a bas). Tímto komorním obsazením a také důrazem na deklamaci textu se nenápadně obrací k samým počátkům žánru.

Hudba je vlastně tonální, ale tvrdošíjně vynechaná tercie ponechává posluchači prostor pro harmonickou fantazii a vlastně se i vzpírá jednoznačnému harmonickému výkladu. Každá dvojice provádí své pásmo, které melodicky i kvintovým dvojhlasem evokuje chorál, nezávisle na ostatních, není ale na místě představovat si kontrapunktickou strukturu. Je to spíš několik zdánlivě nezávislých proudů, které se setkávají v „kontrolovaných asociacích“ a je na posluchači, aby si z této hudební delty poskládal řeku, která i při všem větvení představuje jeden celistvý tok. Prázdné kvinty díla by se svým způsobem daly vyložit i jako rozvedení úvodu Beethovenovy deváté do všech myslitelných důsledků. Zároveň lze v kompozici vysledovat řadu drobných melodických úryvků, které se vracejí ve stále nových a nových souvislostech až do úplného vyčerpání možností, což je v podstatě velmi klasický, řekl bych brahmsovský postup.

Hudba svým charakterem skvěle souzní s textem – známá slovní spojení a zdánlivě banální prohlášení se objevují v přibývajících souvislostech vyplývajících z asociačního proudu bez jednoznačného vztažného bodu. Víme, kde jsme, ale mapu můžeme natočit libovolným způsobem, cíle i cesty k nim jsou všude. Mnohost náhledů na jednu existenci je konfrontovaná s jedním pohledem na existence mnohé. She is forgetting anything and she is remembering that thing, she is remembering that she is forgetting anything (I can’t forget but I don’t remember what píše o mnoho let později Leonard Cohen).

Provedení otevřel dvojhlas barytonu a basu a capella, postupně se přidala dvojice fléten, pozouny, další mužský dvojhlas. Hudba zněla v jakýchsi fázových posunech, které z důvěrně známých postupů vytvářejí nový, vzrušující svět. Instrumentace je při vší nezvyklosti promyšlená tak, aby při veškeré úspornosti prostředků pokryla barevné spektrum – břeskný zvuk žesťů změkčují flétny – i velký tónový rozsah od nejvyšších až po velmi hluboké polohy. Vzhledem k titulu opery mi přišlo poněkud kuriózní, že ženské hlasy tvoří v pěveckém obsazení menšinu, naopak v instrumentech převažují (zvuk flétny a trubky má spíše ženský charakter i polohu). Jako překvapení v proudu kvint působila řídce se objevující unisona. Okamžik, kdy se unisono sopránů vklínilo do kvinty fléten a vytvořilo mollový kvintakord, působil jako blesk z čistého nebe. Jednoduché prostředky v nečekaných souvislostech vytrhovaly hudbu z pravidelného plynutí, které vzdáleně evokovalo minimalismus.

Kvinta je vedle oktávy snad nejcitlivější interval, co se týká intonace. Už z tohoto prostého faktu vyplývá jedna ze základních technických obtíží provedení. Udržet kvintové dvojhlasy stoprocentně čisté po celou dobu provedení pokládám z praktického hlediska za nemožné a Many Many Women by se už z tohoto hlediska mohly zařadit mezi „neproveditelná“ díla, což jim ale přidává na atraktivitě a dráždivosti. Navíc každá kvintová dvojice je obklopena ostatními, musí na ně reagovat a komunikovat s nimi, čímž se intonační obtíže ještě zvyšují, a to nemluvím o komplikovanosti správných nástupů v proudu nekonečných chorálních melodií.

Interpreti včerejšího provedení zahráli složitou věc na hranici lidských možností, především v instrumentální části se chyby hledaly jen stěží. Všechny tři nástrojové dvojice spolu perfektně komunikovaly, barevně souzněly a v celku vytvářely i v komorním obsazení hutný, čitelný a pestrý zvuk. V pěveckých dvojicích excelovali především Patrick Fennig (kontratenor) a Daniel Neer (tenor), jejich výkon byl skutečně obdivuhodný. Výborné byly i sopranistky Lisa BielawaMichele Eaton, jen v extrémně vysokých polohách se jim dvojhlas maličko rozlaďoval. Elliot Z. Levine (baryton) a Steven Hrycelak (bas) působili proti ostatním zpěvákům i instrumentalistům matně a v celku provedení se poněkud ztráceli.

Na celém večeru mě vlastně lehce zamrzela jen jedna věc, totiž to, že opera nebyla provedena podle původního plánu celá. Jsou ale věci, které se prostě naplánovat nedají a práce organizátorů fstivalu i jejich příznivců zredukovala zásah vyšší moci na nezbytné minimum. I tak to byl večer mnoha zážitků, vjemů i podnětů, ale jenom ne mnoha not – ty byly odměřeny naprosto přesně.

Petr Kotík: Many Many Women (1975–78), libreto Gertrude Stein. Lisa Bielawa, Michele Eaton – soprány, Patrick Fennig– kontratenor, Daniel Neer – tenor, Elliot Z. Levine – baryton, Steven Hrycelak – bas, Petr Kotík, Martha Cargo – flétny, Kyle Resnick, Thomas Verchot – trubky, William Lang, James Rogers – trombony. 2. 11. 2012, The Invisible Dog Art Center, New York.

Zanechte komentář