Eva, Lilith a Černé nekonečno

26. 6. 2012, 5.36 | Boris Klepal

Opera, která vlastně žádnou operou nebyla, a jedna koncentrovaná hudební gradace tvořily obsah druhého dne New Opera Days Ostrava.

Infinito nero, Katalin Károlyi, foto Boris Klepal

Eva a Lilith je kompozice Františka Chaloupky, kterou napsal na objednávku Ostravského centra nové hudby a v rámci festivalu byla provedena vůbec poprvé. Schválně říkám kompozice a ne opera, protože kdybych měl hodnotit provedení z ryze operních kritérií, byla by celá věc prakticky neakceptovatelná. Nejednalo se o hudebně-dramatický útvar v žádném smyslu, zpěv také nepatřil k silným stránkám provedení a naivně podaný příběh Evy a Lilith vzbuzoval spíš rozpaky než aby s ním souzněla hudba. Nemohl jsem se zbavit dojmu, že je přítomen v podstatě jako oslí můstek opravňující zařazení skladby do operního festivalu. Kontrast mezi oběma ženami nebyl nijak hudebně vyjádřen (Lilith měla být první Adamova žena, která však odmítala podřízené postavení a obcovala s démony).

Podívám-li se ale na celou věc bez zúženého operního pohledu, dopadá již hodnocení mnohem příznivěji a dokonce bych řekl, že se od Dunami Ensemble můžeme dočkat hudebně pozoruhodných počinů. Projev souboru směřuje spíš někam k hudební alternativě, která se neomezuje konkrétními žánry. Už obsazení (elektrická kytara, baskytara, marimba a další bicí nástroje, dva klavíry, akordeon, saxofony…) se striktnímu žánrovému zařazení vymyká a kompozice sama vlastně taky. Je v ní na jedné straně vysledovatelná tematická práce (byť nejvýraznější melodický motiv nebyl zase tak nápaditý, aby se musel tolik opakovat), ale také snaha o výstavbu hudebních ploch – ta se dařila mnohem lépe. Skutečně zdařilý mi přišel duet klavírů v úvodu – ten kompozici také téměř uzavíral, následován ještě poněkud zbytečnou kódou.

Scénické řešení uzavřelo hudebníky do jakéhosi příbytku na jevišti, který občas opouštěly Eva a Lilith. Publikum mohlo volně obcházet kolem, nahlížet z různých stran dovnitř a číst na papírech umístěných okolo příběh, který měla ztvárňovat hudba. Tady bych řekl, že když už tam ty papíry musely být, mohly aspoň vypadat jako součást scénického řešení a ne jako narychlo vyrobené výtisky z Wordu. Na velmi dobré úrovni bylo ozvučení, jen klavíry zněly poněkud preparovaně.

Abych to nějak shrnul – jedná se o počin přinejmenším nadějný, ale myslím, že hudbu, která byla velmi slušně napsaná, provedená a schopná samostatné existence, není potřeba schovávat za plytké příběhy a nepatřičný žánr.

Ve druhé části večera provedla Ostravská banda a mezzosopranistka Katalin Károlyi pod vedením Petra Kotíka monodrama Infinito Nero (Černé nekonečno) Salvatore Sciarrina. I když by ani tady ctitel starých operních pořádků nezajásal, přece jen už se jednalo o hudební drama, které s operním žánrem přinejmenším úzce souzní. Navíc provedení bylo vynikající stylově i technicky.

V zásadě se jednalo o hudební ztvárnění jedné dlouze se rodící extáze, která zase odezní. Katalin Károlyi ležela v černých šatech na malém pódiu pokrytém bílou nařasenou látkou uprostřed točny. Během provedení se postupně vztyčila a zase ulehla. Po obvodu byli rozmístěni členové Ostravské bandy i s dirigentem, diváci seděli okolo ze všech stran. Točna s účinkujícími se během provedení otočila o 360 stupňů.

Během celého provedení nebyl téměř žádný nástroj kromě bubnu použit klasickým způsobem. To však neznamená, že by party mohl hrát kdokoliv. Jemné zacházení s mechanikami dechů i netradiční smyky rozhodně vyžadovaly techniku, party byly navíc rozkouskované a velmi náročné rytmicky. Ostravská banda provedla Černé nekonečno skvěle – svým způsobem bylo fascinující sledovat komorní skupinu hudebníků, z nichž každý musí mít koncentraci a přesnost dobrého hráče na tympány. Dynamický oblouk, který se jim podařilo vyklenout, byl navíc velmi jemný – od téměř neslyšného klapání mechaniky dřev a svištění hlavice altové flétny až ke kratičké imitaci tepu srdce na velký buben a zpět. Výborně svůj part zazpívala i Katalin Károlyi. Vlastně ani nebylo třeba rozumět italskému textu, jak byl její projev výrazově přesvědčivý. Dobrá technika a hlas se zkrátka neztratí ani při provedení sebepodivnější věci.

František Chaloupka: Eva a Lilith (objednávka Ostravského centra nové hudby – světová premiéra). Hudební nastudování: František Chaloupka, scénická realizace: Jiří Nekvasil, David Bazika, dramaturgie: Petr Gejguš. Lucie Vítková a Lucie Páchová – zpěv, Dunami Ensemble, umělecký vedoucí František Chaloupka.

Salvatore Sciarrino: Infinito Nero, libreto podle zápisu sv. Marie Maddaleny de‘ Pazzi (1566–1607). Hudební nastudování: Petr Kotík, scénická realizace: Jiří Nekvasil, David Bazika. Katalin Károlyi – mezzosopán, Ostravská banda. 25. 6. 2012, Divadlo Jiřího Myrona, Ostrava. V rámci festivalu NODO.

Zanechte komentář