“Nedělní husičku jsme ve zdraví zažili a na večer by to chtělo nějakou zábavičku, co říkáš, matko?” Tak nějak si představuji anachronicky měšťáckou motivaci, která člověka dožene k Bratránkovi z Batávie.

Jak si udržet doma majetek bohaté schovanky, která bude brzy plnoletá? Nejlépe ji provdat za přiměřeně vzdáleného příbuzného. Sentimentální popěvky jsou proloženy humorem, nad nímž jistě ukápne nejedna cudná slina:

“Potřeboval bych se ještě vyspat…”

“Cože?”

“…v čisté posteli.”

Kostýmy ve řvavých barvách, dekorace, v nichž by bylo možné odehrát libovolnou konverzačku, inscenace je bez jediného nápadu. Zahráno a zazpíváno je celé to neštěstí velmi slušně, to je nutno spravedlivě říci. Co je ovšem po řemesle, když dobrý vkus pláče. Přesto ale tluče do uší rozdíl mezi kompozičními schopnostmi průměrného autora operet ve srovnání s naší muzikálovou produkcí, kde už ani to řemeslo nenajdete, jen písničkovou rutinu. I tak se mi ale zdá velmi smutné, jak se například brněnskému publiku stýská po zpěvoherním souboru, který hrál podobné klenoty, ještě ke všemu na velmi mizerné úrovni. Narozdíl od mysticko-ideologické pitomosti Bílého akátu je toto pitomost obyčejná, ničím nepoutající. Ať už to vidět chcete, nebo ne, po skončení na to zřejmě okamžitě zapomenete.

Eduard Künneke: Bratránek z Batávie (Der Vetter aus Dingsda), libreto Herman Haller Rideamus, překlad Rudolf Kautský, texty písní Jiří Aplt. Hudební nastudování: Vladimír Válek, scénář a režie: Norbert Snítil, scéna: František Skřípek, kostýmy: Lída Novotná, choreografie: Jiří Blažek. Zpívají / hrají: Daniela Šounová / Sylvie Turbová, Libuše Hošťálková / Eva Boušková, Jiří Joran / Čestmír Řanda, Ivana Mixová / Pavla Maršálková, Josef Heriban / Jan Faltýnek, Zdeněk Švehla / Josef Čáp, Miroslav Frydlewicz / Jan Schánilec, Jan Karpíšek / Stanislav Fišer, Karel Hanuš / Mirko Musil. Hraje Pražský komorní orchestr. Československá televize 1976.