Celkově úspěšnou bitvu s českou premiérou Koncertu pro klavír a orchestr Miroslava Srnky včera svedl Symfonický orchestr Českého rozhlasu i jeho abonenti v Rudolfinu. Uvádění současné hudby na běžných koncertech je věčný boj. Nejsou na ni zvyklé orchestry ani publikum a obě strany s ní tak trochu válčí. Orchestr vedený Tomášem Netopilem nakonec proplul komplikovanou partiturou se ctí a publikum ji se ctí přijalo – včetně ojedinělého zabučení. I negativní postoj – jasně a konkrétně vyjádřený – má právo na život.

Miroslav Srnka se stal po uvedení opery South Pole v Bavorské státní opeře➚ českou skladatelskou celebritou. To znamená, že o něj projevila zájem i mainstreamová média, ačkoliv si nevytváří výstřední image, nepíše hudbu k pohádkám nebo lidovým filmům a promlouvá ke světu vlastně výhradně prostřednictvím hudby. Mediální sláva je ovšem polní tráva, ohlas světové premiéry v Mnichově není muslimské ohrožení, aby zaměstnal hlavní zprávy na mnoho let. Takže je na čase etablovat Miroslava Srnku jako skladatele na českých pódiích.

Je vlastně příznačné, že jeho Koncert pro klavír a orchestr měl světovou premiéru před čtyřmi lety (23. 11. 2012) ve vídeňském Musikvereinu. V jednom z nejslavnějších koncertních domů světa, do nějž i mnohé české domácnosti každoročně nahlížejí během přímého přenosu Novoročního koncertu Vídeňských filharmoniků. Letos se Srnkův koncert díky Symfonickému orchestru Českého rozhlasu konečně dostal i na české pódium. Dramaturg Josef Třeštík jeho provedení zařadil mezi Filharmonické tance Jana Nováka a kantátu Kytice Bohuslava Martinů.

Posledně jmenovaný skladatel posloužil jako východisko a jistota – asi není těžké odhadnout, že právě jeho lidově znějící, melodicky podmanivá Kytice byla tím největším tahákem pro publikum. Jan Novák (1921–1984) patří k nejvýraznějším českým skladatelům druhé poloviny 20. století, byl i žákem Bohuslava Martinů a v mnohém na něj navázal. Své místo na českých koncertních pódiích – podobně jako Miroslav Srnka – ale také stále hledá. A to navzdory mimořádné posluchačské vstřícnosti založené na živém rytmu, melodické invenci a inteligentním vtipu.

V pořadu koncertu by se dalo najít několik průběžných propojujících linií či oblouků – ať už to byl zvuk klavíru ve všech třech dílech nebo vztah učitel–žák. Celým programem ale nenápadně prosvítalo téma života mimo svou vlast, i když v různých podobách a z různých důvodů. Bohuslav Martinů odešel do Paříže dobrovolně, před druhou světovou válkou uprchl do USA, vrátil se potom do Evropy, ale do poválečného Československa už ne, ačkoli se mu po domově stýskalo. Jan Novák byl podle svědectví pamětníků nevymáchaná huba, s čímž se v komunistickém Československu žilo dost špatně. Emigroval v roce 1968, jeho dílo ovšem začalo mizet z českých programů už mnohem dřív.

Srnka sice nevymáchaná huba není, ale i kdyby byl, emigrovat by kvůli tomu dnes nemusel. I tak ale jeho profil v programu včerejšího koncertu začíná větou: „Miroslav Srnka je dnes velmi často hraný autor, zejména v zahraničí.“ A každý, kdo se do takového textu začte, by si měl položit otázku, proč tomu tak je. Mluvit zde o tvůrčím exilu by asi bylo příliš nadnesené, spíš je to cestování za prací. Není nic divného, když jde člověk se svým dílem tam, kde pro ně jsou podmínky a kde je o ně zájem. Bez ohledu na to, zda se jedná o skladatele nebo strojního inženýra.

Martinů měl to štěstí, že i při svém životě v zahraničí nebyl v jeho první fázi odříznutý od české kultury, jeho věci se zde hrály, publikum s nimi přicházelo běžně do styku a zvyklo si na ně. U Jana Nováka už to bylo o dost horší, přes politický zákaz uvádění jeho skladeb nejel vlak, byť to byl zákaz jako obvykle přímo nevyslovený. Ale emigranti z jedině správného komunistického ráje měli prostě doma smůlu. A Miroslav Srnka si hledal své příležitosti aktivně tam, kde byly. Zjednodušeně shrnuté, složité a rozdílné osudy vedly ke stejnému výsledku – publikum si na hudbu Nováka a Srnky nemělo kdy zvyknout.

V pořadu koncertu ale i tak číhal jeden stylový problém. Filharmonické tance Jana Nováka i Kytice Bohuslava Martinů stojí na výrazných melodiích. Pro posluchače není příliš složité se do nich ponořit jako do příjemně vyhřáté vany a všechno skladatelské umění i rafinovanosti vnímat v druhém plánu jen tak mimochodem. Hudba Miroslava Srnky vychází spíš ze zvukové než z melodické struktury a je potřeba při ní přeřadit na jiný druh vnímání. Nečekat, kdy už začne ta „písnička“, ale zabořit se do zvukového dobrodružství, které je samo o sobě napínavé jako dobrá detektivka. Pozorné naslouchání zvukovým strukturám může posluchače navíc přivést ke zcela novým objevům i ve skladbách, o kterých si myslel, že je dobře zná.

Síla zvyku hraje v obecném přijetí nových věcí strašně silnou roli a současná hudba prostě musí dostávat příležitost, pokud se české koncertní sály nemají proměnit v muzeální instituce vytrvale oprašující staré exponáty. Symfonický orchestr českého rozhlasu udělal při včerejším koncertu významný krok směrem ven z uzavřené a bezpečné bubliny osvědčených jistot a vykročil velmi úspěšně.

Z tohoto hlediska není důležité, s jakou samozřejmostí hudebníci k nezvyklé partituře přistoupili. Důležité je, že ji nezavrhli, pokusili se do ní proniknout a zahrát ji podle svých schopností. Přispěla k tomu bezpochyby suverenita dirigenta i sólisty. Tomáše Netopil i klavírista Nicolas Hodges, který hrál i světovou premiéru, se za dílo postavili plnou vahou a táhli orchestr za sebou. A ten se odměnil přinejmenším v mimořádně barevném závěru nebo v pasáži s výraznou rolí pozounů s dusítky. Bylo těžké si nevzpomenout, jak se pod rukama Jakuba Hrůši pomalu konsolidoval orchestr Vídeňské státní opery při premiéře Věci Makropulos➚, až přece jen skrze pro něj nezvyklou partituru dospěl k oslnivému vyvrcholení.

Není vůbec od věci si připomenout, že Symfonický orchestr Českého rozhlasu je součástí veřejnoprávní instituce a uvádění současné hudby by měl mít v popisu práce. Důležitější ale je, aby to dělal s radostí, sám od sebe a bez nějakých nařízení či povinných kvót. Ostatně umění zde není zdaleka jen proto, aby se líbilo, mělo by i podněcovat. SOČR má takových podnětů v plánu víc, nejblíže je světová premiéra vokální symfonie Pavla Zemka Nováka na text Františka z Assisi. Bude se hrát v Rudolfinu 6. 2. 2017➚

Na provedení Filharmonických tanců a ještě víc Kytice bylo poznat, že orchestr má takovou hudbu „v ruce“. Kytici navíc pozvedl vynikající výkon Pražského filharmonického sboru, zvukově hutného a krásně srozumitelného, a Kühnův dětský sbor. Z kvarteta sólistů na sebe výrazově i barvou hlasu upozorňovali tenorista Jaroslav Březina a mezzosopranistka Michaela Kapustová.

Na závěrečnou a nejrozsáhlejší část Kytice nazvanou Člověk a smrt navázala poněkud komicky jako přídavek vánoční píseň Narodil se Kristus Pán. Publikum při ní povstalo jako na povel – inu, hymna je hymna, zvyk je zvyk. Tak teď si ještě zvyknout, že i v současnosti se sem tam něco děje.

Jan Novák: Filharmonické tance (1956), Miroslav Srnka: Koncert pro klavír a orchestr (2012), Bohuslav Martinů: Kytice (1937). Hudební nastudování – Tomáš Netopil, Nicolas Hodges – klavír, Kateřina Kněžíková (soprán), Michaela Kapustová (mezzosoprán), Jaroslav Březina (tenor), Adam Plachetka (baryton), Pražský filharmonický sbor (sbormistr Lukáš Vasilek), Kühnův dětský sbor (sbormistr Jiří Chvála), Symfonický orchestr Českého rozhlasu. 19. 12. 2016, Rudolfinum, Praha.