Se Zuzanou Lapčíkovou jsem v Redutě mluvil o jejím novém albu, současné jazzové kapele, o cikánech i Romech, o ničení i zachovávání tradic. Rozhovor vznikl u příležitosti Mezinárodního hudebního festivalu Petra Dvorského v Jaroměřicích nad Rokytnou.

Právě natáčíte nové CD, můžete o něm říct něco bližšího?

Je roztočené, ještě nejsme u úplně definitivní podoby. Máme takovou touhu natočit s kvintetem, se kterým koncertujeme, náš stávající repertoár, který je teď nabitý energií.

Folklor u nás měl kdysi pozici “oficiálního umění” vzešlého z lidu a mnozí se za něj často i schovávali, aby potom mohli dělat něco jiného. Jaká je motivace dnešního hudebníka, aby se obracel ke staré lidové hudbě?

Máte pravdu, mě to vždycky strašně trápilo. Vnucovat folklor jako jediné správné umění národu, který má Dvořáka, Janáčka a Martinů, mi připadá nevhodné. Já jsem jako děcko měla na výběr, na jednu stranu jsem poslouchala obrovské množství tehdejší bigbítové, taneční a jazzové hudby díky mému kmotrovi, který byl aktivní muzikant. Ale žila jsem ve velmi tradičním prostředí a díky mamince a babičce – obě byly výborné zpěvačky – jsem absorbovala tradiční repertoár slováckého Dolňácka. Nemohu říct, že je možný jediný způsob prezentace folkloru a zároveň nemůžu popřít, že jsem z něj vzešla, takže oba ty vlivy na mě zapůsobily a střetly se ve mně.

Gustav Mahler říkal, že tradice je šlendrián, zřejmě tím myslel její bezmyšlenkovité a mechanické přejímání. Vy na tradici navazujete a živě ji rozvíjíte, nesetkáváte se občas s názorem, že ji vlastně zneužíváte?

Samozřejmě. Člověk nemůže stát opodál a být divákem života, protože v tradici také žije a je její součástí. Folklor má jednu základní vlastnost, a to je ta, že je samoobslužný. Ti, kdo jej produkovali, jej zároveň i konzumovali. Ten, kdo se postaví mimo a vyčlení z tohoto procesu, se stává divákem, a to je nebezpečné. Na druhé straně si uvědomuji nakolik tradice můj život ovlivnila a svázala, když jsem vyrůstala v prostředí slovácké vesnice. A nemyslím jen tradici hudební, ale veškerou a všechno to, co je v ní nepsaný zákon. Uvědomuji si touhu z toho vystoupit, ale i to, že to vlastně nejde. Je to determinující, takže jsem se snažila nějakým způsobem ten fenomén pojmout a to, co dělám, je způsob, k němuž jsem se právě dopracovala. Možná že časem to bude vypadat jinak.

Náš vrcholný, vlastně nejvyšší politik nedávno prohlásil, že si “raději vyslechne v rádiu Jarmilu Šulákovou než ničitele lidové hudby Pavlicu” (viz předposlední odstavec článku na novinky.cz). S Hradišťanem jste také spolupracovala – jak se vám společně ničilo?

Musím říct, že se mě to opravdu dotklo. My jsme s Jiřím Pavlicou intenzivně koncertovali třináct let a já musím podotknout, že v dnešní době ani Jarka Šuláková ani Jura Pavlica nehrají ortodoxní formu lidové písně, o které pan prezident mluvil. Nikdo z nás nemůže říct, že se folklor nikdy nevyvíjel, že zůstal zakonzervovaný. Naopak si myslím, že to, co jsme se my pokusili udělat s folklorem už před nějakými dvaceti lety, totiž že jsme se pokoušeli z něj čerpat a utvářet jej k obrazu svému, je vlastně taková mateřská školka. Když si vezmete Stravinského, když si vezmete Janáčka, Martinů a všechny tyto velikány, neřkuli Bartóka, tak ti na cestě “ničení” tradičního folkloru došli mnohem dál.

Zůstanu ještě u Pavlicova odpůrce: vyslovil se i proti multikulturalismu, a vy momentálně hrajete se smíšenou romsko-českou kapelou.

Já vám to řeknu přesně: já mám česko-moravsko-slezsko-slovensko-romskou kapelu a jsem na to nesmírně hrdá. Musím říct, že všude proklamuji, že je to kapela mých snů. Vzájemné ovlivňování jednoho druhým je pro mě opravdová hodnota, které si upřímně vážím.

V čem je přístup romských a ostatních – mohu-li je tak shrnout – muzikantů jiný?

Já jsem začala hrát s romskými muzikanty díky Josefu Fečovi, se kterým jsem se poznala na jazzovém pódiu. Poznala jsem ho jako jazzového kontrabasistu, vynikajícího, v té době mladého. Velice nás to spolu bavilo a já jsem zjistila, že je i vynikající cimbalista, což jsem do té doby netušila. A protože Romové z těchto opravdu elitních muzikantských rodin nemají problém nechat vyškolit své děti u těch nevětších hudebních osobností v Evropě, tak Pepu poslali do Budapešti k Oskáru Ökressovi, kde pobral základy maďarské techniky. On má skutečně neuvěřitelnou techniku, vždycky říkám, že největší v této zemi, a on mě opravuje, že tomu tak není. Jednou mě vzal v Praze do Ambassadoru, že si půjdeme poslechnout dobrou cimbálovku. Hráli tam cikáni, výborná kapela, a když jsem přišla s Pepou, měla jsem otevřené dveře ke komunikaci, protože oni jsou z pochopitelných důvodů uzavření. Primáš, taková pravosilná, energií nabitá osobnost, se se mnou dal do řeči a říkal, že slyšel, že taky hraji na cimbál a ptal se, jak dlouho. Začala jsem počítat, že od dětství, a on říkal: “Víte, my hrajeme už tisíc let.” V jakémkoliv tónu těch muzikantů je slyšet a cítit to zázemí mnoha generací hudebního praktikování, a to je obrovská hodnota, která je nepominutelná a měla by se víc zdůrazňovat. Teď jsme hráli v Holešově na krásném koncertě, ve sklepení zámku, které se opravuje a interiér začíná být úžasný, a Ondrej Krajniak povídá: “Tady to poznám. Aj môj otec, môj ded, môj praded, aj môj prapraded, všeci hráli grófom.” To je ta největší hodnota, ta suma, co je tam po generace nastřádaná.

Chytím vás – možná trošku hloupě – za slovo: hráli tam cikáni, nebo Romové?

Jim je to jedno, oni s tím nemají žádný problém.

Je to vzájemně obohacující? Co dávají romští hudebníci vám a co vy jim?

Nedávno se moji přátelé, s nimiž jsem točila film 80 dopisů, ptali Ondreje Krajniaka, co ho na mě baví. On prohlásil, že kdyby šel studovat muzikologii, tak půjde ke mně. To mi úplně vyrazilo dech a říkala jsem si, že je to velká pocta a projev důvěry.

Romská hudba má pro řadu lidí exotickou přitažlivost, ale v reálném životě se jejím interpretům hledí spíš vyhnout. Myslíte si, že takový – vlastně povrchní – zájem o exotiku může přispět ke skutečnému porozumění, nebo alespoň toleranci různých přístupů k životu?

Cokoliv je povrchní, tak tomu nepřispěje. Buď to půjde opravdu do hloubky a bude to upřímný zájem, nebo to bude, jak říkáte, povrchní. Maminka Josefa Feča slavila padesátiny, na rodinné oslavě jsem byla já s mojí rodinou jako jediní bílí hosté. Byl to hudební festival, na kterém se všichni nepředstíraně bavili. Hrály dvě kapely, jedna taneční, elektronická, můj syneček se s Jožkovým synečkem střídali za bicími, cimbálovka přijela z Budapešti – první liga. Hlavní ale je, že zábava je upřímná a nikdo nečeká: a teď nás bavte. Oni se rádi baví z podstaty a je opravdu krásné prožívat ten okamžik. Já mám pocit, že celá naše populace žije buď tím, co bylo, nebo tím, co bude, a je tím permanentně strašně stresovaná. Oni umějí prožívat okamžik a to je to, co my už zapomínáme.

Spojení folkloru a jazzu má u nás dlouhou tradici, v mnoha starších diskotékách by se našlo album V Holomóci městě Emila Viklického, s nímž jste intenzivně spolupracovala. Šla jste vy za ním, nebo vás oslovil on a jazz vás zaujal teprve potom?

Já jsem v té době právě hrála s Jiřím Pavlicou a s Emilem Viklickým jsme od první chvíle věděli, že nás to baví. Motivy, které jsem přinesla do naší spolupráce rezonovaly s Emilovým hudebním vkusem a hned bylo jasné, že spolu budeme hrát dlouho. Ještě spolu občas hrajeme.

Na koncertech působíte vy i vaši spoluhráči dojmem, že jste na sebe téměř telepaticky napojení. Vzešlo to z dlouhého společného hraní, nebo jste se do sebe vcítili hned?

Samozřejmě že postupně je to intenzivnější a intenzivnější, ale to, že nás spolupráce bude bavit a že nám to bude milé, bylo okamžitě jasné. Jako když hrajete na koncertě a po pár taktech se vám vrací z publika určitá energie a i v mimoslovní rovině hned víte, jaký ten koncert bude.

Jak jste se dostala k cimbálu a s jakým nástrojem jste začínala?

Začínala jsem zobcovou flétnou a kytarou. Když mi bylo nějakých šest–sedm let, rodiče naznali, že by bylo dobré mě hudebně vzdělat a přihlásili mě na klavír, kam jsem chodila deset let a vydržela jsem i v době, kdy jsem hrála na cimbál. Na ten jsem začala poměrně pozdě, až v jedenácti letech.

Učila jste se někdy i zpívat?

Já jsem zpívala od dětství, možná jsem zpívala dřív, než jsem mluvila, ale zpívat jsem se nikdy neučila. Jenom jsem o tom později začala sama uvažovat, protože když chodíte na konzervatoř a učí vás intonaci profesor Jan Řezníček, nic jiného vám nezbývá než začít řešit, co se vám z toho hrdélka line. Začala jsem se trochu zabývat zpíváním i po této stránce, ale jen sama, bez vedení.

Ve folklorní hudbě je možno rozklíčovat řadu stále se opakujících motivů, které se vracejí v nespočetných variacích. Pracujete s těmito idiomy – ať už hudebními nebo textovými – vědomě, na základě nějakých analýz, nebo spíš intuitivně?

Pracuji s nimi léta letoucí a někdy to zachází tak daleko, že mám pocit, že se s tím nedá nic udělat, že je to zakonzervované a jsme v začarovaném kruhu. Ale potom jsem si řekla, že už naši velikáni z doby Obrození přišli na určité principy, že se s tím dá pracovat na základě asociací. Myslím hudebních asociací a motivických návazností. Pracovala jsem s tím velmi vědomě třeba s Josefem Fečem na albu Černobílá. Když učím děti, vedu je k této abecedě, ony dobře slyší a jsou tomu otevřené. A když ten systém rozkódují, můžou jej pak používat v praktickém hraní.

Pomohlo vám v tom nějak studium hudební vědy a etnologie?

Určitě. Já jsem studovala muzikologii velmi dlouho, protože jsem si chtěla prodloužit mládí, jak to nejvíc šlo. Když při promoci říkal pan děkan, že končí bezstarostná doba veselých studií a začíná reálný život, mně už v těch plyšových sedačkách spaly dvě děti. Nicméně jsem na muzikologii i etnologii zastihla gardu profesorů ve vrcholném věku i na vrcholu kariéry: Fukače, Kurfürsta, Pečmana a další. Nesmírně mě bavilo poslouchat ten způsob přednášení, tu sémiotiku. Jakým způsobem řadí myšlenky, jakým způsobem se vyjadřují. Bylo mi příjemné setrvat v akademickém prostředí, jak nejdéle to šlo.

Na svých vlastních projektech tíhnete ke koncepčnosti, vaše alba nejsou pouhou směsí písniček. Neláká vás při koncepčnosti vašich nahrávek nějaký prokomponovaný hudebně-dramatický útvar, třeba i opera?

Já jsem v poslední době psala oratorium na Komenského texty a zkusila jsem si velkou formu. Samozřejmě že mě to láká, ale myslím si, že to chce ještě trošku vyzrávat a dál na sobě pracovat. Člověk celý život dělá dramaturgické řady, tak co nakonec jiného, teď jste mě odhalil. Ale ještě se necítím kompetentní k jevištní akci, koncertní provedení mě zatím uspokojuje.

Přemýšlela jste někdy o nahrávce některé z klasických skladeb pro cimbál? Třeba některý koncert pro cimbál a orchestr, i brněnský skladatel Josef Berg nějaké skladby napsal…

Určitě bych ráda, a nemyslím jen sólové cimbálové věci, ale i to, kde je cimbál v kompozici dobře umístěný. Dokonce jsme o tom i mluvili s panem Paršem, který napsal krásnou skladbu pro sbor s doprovodem cimbálu. Doprovázela jsem při jejím provedení pěvecký sbor, který dirigoval pan Mátl. Láká mě to.

Jak si organizujete vystoupení, nahrávání a vůbec veškeré aktivity?

Agentura je pro mě conditio sine qua non a vůbec bych bez ní nemohla existovat. Nějak se nám v poslední době ten osobní a rodinný život zkomplikoval a zahustil, a pokud se chci stihnout věnovat vlastním dětem a žákům, tak je to záchrana.

Máte rodinu, spoustu práce i plánů, kde berete energii?

Někdy mám pocit, že už té energie ani nezbývá, ale potom přijdu do takového prostředí jako třeba dnes sem, do Reduty. Potkám se s lidmi a dostanu se do úplně jiného rozpoložení, i když jsem unavená a prodělala jsem lehkou virózu, jak slyšíte po hlase. Ale v momentě, kdy potkáte ty správné lidi, tak energie přichází. Dřív to bylo tak, že jsem se nedokázala uvolnit a uklidnit nikde jinde než u nás doma na Slovácku. Čím jsem ale starší, tím víc mám pocit, že to musím zvládnout kdekoliv, protože je to sebezáchovná otázka a nemohla bych vůbec nic dělat. Tak si hýčkám ty chvíle, kdy se setkám s bezvadnými lidmi.

Máte někdy čas si nějakou hudbu jen tak odpočinkově poslechnout? A pokud ano, tak jakou?

Mám a ráda. Jakoukoliv dobrou, s tím nemám problém, jen mám sumu cédéček, která jsem umístila na nedostupné místo, aby si děti nekazily hudební vkus, v tom jsem trošku pes. Vážnou muziku a jazz poslouchám velmi ráda a dostávám výborné nahrávky od mých kamarádů. Poslouchám opravdu ráda i to, co se děje ve světové hudbě, ale výběrově, nehltám bezelstně všechno. Možná mi nebudete věřit, ale loni jsem byla na Řípfestu na Ozzym Osbournovi – co by člověk neudělal pro své pubertální děti. Kromě toho, že mohou hrát v cimbálovce na všech možných postech, jedeme těžce na metalové vlně.

To na jihomoravském venkově není nic zvláštního, je to jakási druhá vlna folkloru.

Ano, z tohoto hlediska jsme odpovídající sociologický vzorek.

Stejně by mě ale zajímalo, jaké nahrávky od nich odstraňujete.

Některé nahrávky mi připadají prázdné a zbytečné, tak je neposloucháme.

Děkuji vám za rozhovor a doufám, že se vám bude v Jaroměřicích líbit.

Rozhovor proběhl 28. března 2011 v divadle Reduta v Brně.