Pro oslavu Dne matek v Roce české hudby mě bez přemýšlení napadla věc ve své samozřejmosti až banální. Co jiného by to mohlo být než opera Matka Aloise Háby – oslava mateřství bez oslavných keců.

Jakkoli se jedná o banální nápad, tím s banalitami končíme a začínáme se čtvrttónovou hudbou. Alois Hába byl nejen jejím průkopníkem a teoretikem, ale přivedl ji i do hudebně dramatického tvaru, který by mohl mít šanci ji přiblížit posluchačům. Pro mě má Matka význam naprosto přelomový – dobře si vzpomínám, jak jsem ji kdysi poprvé uslyšel při náhodném puštění stanice Vltava a zůstal nad ní jako u vytržení. Tak silných okamžiků hudebního osvícení jsem měl v životě málo a uvažovat nad tím, že to “zní jaksi divně”, mi ani nepřišlo na mysl.

Matka (1929) se odehrává na Valašsku, odkud Hába pocházel, libreto si sám napsal v nářečí, ale nejedná se o vesnické drama à la Gabriela Preissová, jak bychom mohli očekávat. Deset obrazů reflektuje život na vesnici – kvartet plaček, funus, písničky, svatba, ukolébavka, všechno na osudu ovdovělého sedláka Křena. Ten svoji zesnulou ženu utahal prací i neústupně vyžadovaným sexem, zůstává sám s šesti dětmi a ožení se znovu s Marií, která je ústřední postavou opery. Vychová vyvdané děti a prosadí si svoje právo na vlastní potomky i na důstojný život – to všechno láskou, pevnou vůlí a morálním přesvědčením, jak vznešeně praví česká wikipedie. Podotýkám k tomu jen tolik, že Maruša svému muži v nejvyšší nouzi i nafackuje. Nelítostný primitiv Křen před ní ale nakonec ustupuje a dokonce jí dává za pravdu, i když ženská je jenom ženská, jak na samém začátku opery konstatuje i jeho švagrová. Dílo je zcela nepatetické, jako by říkalo, že takto věci prostě mají být. Čtvrttónová hudba přiléhavě sleduje valašské nářečí i perfektně vystiženou dikci a spád řeči. Je to gesamtkunstwerk ve své ryzí podobě – všechny umělecké prostředky jsou vyvážené a spolupracují k vyššímu celku.

Roli Křena zpívá vynikající Oldřich Spisar, jeho novou ženu Marušu neméně přesvědčivá Vlasta Urbanová. Dále účinkují Marcela Lemariová (Francka, Křenova dcera), Marta Sandtnerová (Nanka, Křenova dcera), Jana Polívková (Maruša, Křenova dcera), Lubomír Havlák (Francek, Křenův syn), Miroslav Borský (Vincek, Křenův syn a První soused), Vladimír Jedenáctík (Marušin otec), Eva Zikmundová (Švagrová), Přemysl Kočí (Švagr), Jiří Janoušek (Kněz), Jana Kostelecká, Eva Zikmundová, Hana Zelenková a Jana Polívková (Plačky), Jaromir Bělor (Druhý soused), Milan Karpišek (Družba), Hana Zelenková (Družička), orchestr Národního divadla v Praze řídí Jiří Jirouš. Původní nahrávka je z roku 1965, digitalizovaná byla v roce 1992.