Tvůrčí rozlet Leoše Janáčka v posledním desetiletí jeho života nesouvisí jen s obratem v jeho vlastní kariéře, ale také s prudkým rozvojem moderního poválečného Brna. Stručný text o skladateli vznikl pro letošní ročník bratislavského festivalu Konvergencie, který se Janáčkovi tematicky věnoval.

Vypravěč dramatických příběhů Leoš Janáček (1854–1928) by sám mohl posloužit jako předloha pro velký román nebo strhující film. Alespoň jedno poutavé a současné ztvárnění vlastního života by si jeden z největších operních skladatelů 20. století bezpochyby zasloužil. Snad na něj dojde řada po Bedřichu Smetanovi, o němž právě nyní připravuje knihu autor populárně-historických textů Pavel Kosatík.

Pořádný janáčkovský film by pak mohl ocenit přinejmenším významný britský režisér David Pountney, který přirovnával několik Janáčkových oper – především Příhody lišky Bystroušky a Z mrtvého domu – k filmovým kolážím. Často tak ostatně působí i Janáčkova orchestrální či komorní tvorba: prudké změny nálad a extrémních emocí se bez varování překlápějí z extáze do hlubokých úzkostí, z radostného jásotu do mrazivého šeptání. Metodu náhlého hudebního střihu objevil Janáček o půlstoletí dříve, než ji do rockové alternativy přivedl jako své poznávací znamení Frank Zappa.

O čem by měl být Janáčkův literární či filmový příběh, to už je jiná otázka. Snad o chlapci z chudých poměrů, který měl následovat otce na učitelské dráze. Také se na ni vydal a rozšířil tak českou kantorskou tradici, ale v posledním desetiletí svého života se navíc stal mezinárodní skladatelskou celebritou. To je americký sen splněný v poměrech provinčního Brna, kde skladatel strávil skoro celý život.

Filmařsky vděčné by byly jeho rodinné tragédie: smrt obou dětí i nefunkční, byť nikdy nerozvedené manželství. Stejně by zafungovaly i jeho milostné avantýry: ať už realizované, nebo vysněné. Horší už by to bylo s jistou dávkou antisemitismu, který ovšem měl své hranice vytyčené osobními city či prospěchem. K janáčkovským paradoxům patří, že jeho pozdní životní láskou byla Kamila Stösslová ze židovské obchodnické rodiny, za jeho průnikem na mezinárodní operní scénu stál vlivný židovský intelektuál Max Brod. Právě on překládal libreta Janáčkových oper do němčiny a napsal i jeho první životopis.

Drama za každou notou

Dnes už patří Janáček ke skladatelům, o jejichž hudbě se nepochybuje. Trvalo ale velmi dlouho, než se jeho svérázná tvorba trvale etablovala v konzervativním prostředí klasických koncertů a našla stabilní místo v jejich programech. Když dlouholetý intendant vídeňského Musikvereinu Thomas Angyan vzpomínal na své začátky v 80. letech minulého století, uváděl Janáčkovu Sinfoniettu jako příklad hudby, kterou tehdy bylo obtížné prodat. Hned ale dodal, že Janáček je v současnosti vysloveně populární autor.

Dalo by se říci, že na začátku Janáčkovy dnešní popularity stálo ještě jeho osobní přátelství s Václavem Talichem. Dirigent, který začal tvořit charakteristický zvuk České filharmonie zároveň se vznikem samostatného Československa, přivedl Janáčkovy opery do standardního repertoáru Národního divadla v Praze. Po druhé světové válce pak nakazil láskou k české hudbě také svého žáka Charlese Mackerrase (podobně jako v mystifikační opeře Věc Cage nakazila Janáčkova fenka Čipera amerického skladatele Henryho Cowella vzteklinou).

Australský dirigent žil ve Velké Británii, kde se české hudbě dobře dařilo již od časů Antonína Dvořáka a londýnského uvedení jeho Stabat Mater. Británie se i díky Mackerrasovi stala druhým centrem janáčkovského kultu, na jehož rozvíjení se podíleli mimo jiné také muzikolog John Tyrrell a již zmíněný Pountney. Bylo to i jejich zásluhou, že se kult postupně rozrostl na všeobecnou oblibu. Zásadní úlohu v tomto procesu však sehrál cyklus pěti oper, které Mackerras natočil s Vídeňskými filharmoniky a řadou českých i slovenských pěvců pro firmu Decca.

Soubor nahrávek Její pastorkyně, Káti Kabanové, Příhod lišky Bystroušky, Věci Makropulos a Z mrtvého domu navázal svou velkorysostí na první studiovou nahrávku Prstenu Nibelungova, která vycházela u téže firmy v průběhu 60. let. Na přelomu 70. a 80. let se svého neméně důstojného cyklu dočkal i Janáček: k mnoha paradoxům jeho životních a uměleckých osudů lze jistě zařadit i skutečnost, že se tak ocitl v sousedství Richarda Wagnera s jeho košatým a někdy i poněkud upovídaným hudebním divadlem, pro které sám neměl mnoho pochopení. Snad je to ale právě divadlo, které dává oběma autorům společného jmenovatele.

Janáček – podobně jako Wagner – žije v povědomí publika především coby operní autor a pokud nepsal opery, stejně obvykle vyprávěl příběh a vytvářel mu dramatickou kostru. Dokonce i jeho Otčenáš pro tenor, smíšený sbor, harfu a varhany vznikl jako programní skladba na motivy cyklu obrazů polského malíře Józefa Męciny-Krzesze. Glagolská mše je mnohem víc obrazem oduševnělého vesmíru a Janáčkova rozchodu s klášterní školou, jejímž žákem a fundatistou byl v dětství, než duchovním dílem v křesťanském smyslu.

Dramata, příběhy a divadlo stojí u Janáčka takřka za vším – stejně jako věčný pocit stísněnosti a opuštěnosti. Její kořeny sahají až do skladatelova dětství: bylo mu necelých jedenáct let, když ho rodiče poslali z rodných Hukvald do kláštera augustiniánů v Brně. Janáček zahájil samostatnou životní dráhu velmi brzy a v extrémně citlivém věku. Svou samotu a izolaci však dokázal podivuhodně přetavit do osobitého díla, které nezapadá do žádných stylových přihrádek.

S jistotou a přímostí válečného chirurga

Automaticky se k němu váže spíš nálepka modernisty než klasika. Pozoruhodné je to zvláště ve srovnání s o čtyři roky mladším Giacomem Puccinim či o deset let mladším Richardem Straussem. Oba dva Janáčkovi operní souputníci a konkurenti pluli mnohem více v tradičním proudu a rozvíjeli jej kontinuálně dál – na rozdíl od „seniora“ Janáčka, který jako by si po dlouhém tápání vytvořil zcela vlastní, mimoběžné hudební peřeje.

Nachází se v nich ledacos, co ho v dílech jeho současníků či předchůdců zaujalo, ale všechno přitom víří ve zvláštních a nečekaných kontextech. V Její pastorkyni lze zachytit odlesk venkovských krváků italských veristů. Osud v sobě nese společenskou eleganci Evžena Oněgina i kus tragédie z Toscy. Vykořeněný smutek Káti Kabanové obráží něžnou krásu Madam Butterfly. Ale i ve spíše druhořadých operách jako Cavalleria rusticana či Luisa dokázal Janáček postřehnout zdravé jádro autenticity a vyslovit ji ve vlastních dílech s nečekanou přímočarostí.

Právě ona zřejmě stojí za obavami, které Janáček u části publika stále vzbuzuje. Nedá se totiž říci, že by jeho hudba odrazovala, nebo dokonce děsila přemírou disonancí či formálních nezvyklostí a naschválů. Je ale nesmírně radikální svojí nesmlouvavou upřímností až na krev. Janáček připomíná doktora, který nepoužívá anestezii a řeže přímo do živého masa. Je to svého druhu válečná chirurgie, která nedokáže a nesmí váhat, když se objeví gangréna. Všechna zranění se musí přesně pojmenovat, rychle otevřít a bez ohledu na bolest také očistit.

Každou chvíli někdo jiný

Vrchol Janáčkovy tvorby se setkal s prudkým rozvojem Brna po roce 1918. V té době měl skladatel za sebou dvanáctileté trápení s uvedením Její pastorkyně v Praze, jeho nejhranější opera už se dočkala i vídeňské premiéry. Janáčkova vyjadřovací strohost bez dlouhých řečí a ornamentů jako by si porozuměla s funkcionalistickou architekturou, která postupně měnila ráz jeho domovského města.

Je zcela případné, že Glagolská mše měla premiéru ve funkcionalistickém výstavním pavilonu, který byl první dokončenou částí sokolského Stadionu. Janáčkova brněnská kariéra začala v gotickém klášteře a bazilice, dlouho byla svázaná s novorenesanční Varhanickou školou a Besedním domem, aby nakonec našla adekvátní paralelu v nejmodernější architektuře své doby, kterou se město chlubí dodnes – podobně jako Janáčkem samotným.

Kdyby měl jakýkoliv text skutečně vystihnout Leoše Janáčka a jeho dílo, musela by být každá věta úplně jiná. Bez sebemenších přechodů by se v něm muselo křičet, usmívat se, šeptat, trpět, radovat se i sténat. Sopranistka Gabriela Horvátová, první Kostelníčka v pražském uvedení Její pastorkyně a skladatelova milenka, hovořila o tom, že ve skutečnosti znala celkem šest Janáčků a nikdy nevěděla, na kterého z nich zrovna narazí. Proměnlivost a nevyzpytatelnost skladatelovy osobnosti kopíruje také jeho hudba. Nenechá v klidu ani člověka, který ji dobře zná. Nepřestává překvapovat, ale ani udivovat a uchvacovat svojí prudkou přesvědčivostí.

Text vznikl na objednávku festivalu Konvergencie (2. – 12. 3. 2023, Bratislava)