„Sto let – to je málo, sto let je příliš moc: Za každým životem přec zívá hrobu noc,“ napsal Bohuslav Mathesius ve Zpěvech staré Číny. Vítězslava Kaprálová uviděla zívat hrobu noc už v pětadvaceti letech, sto by jí bylo včera.

Její život jsem se pokusil krátce shrnout na portálu Město hudby včetně koncertů, které jsou výročí v nejbližší době věnovány. Z jejích skladeb je patrné, že nežila ve vzduchoprázdnu ani domácí izolaci, znala trendy, uměla se v nich pohybovat a vytvářela si vlastní, osobitý hudební jazyk – pobyt v Paříži k tomu jistě přispěl nemálo. Paříž byla mezi válkami pořád ještě středem světa, alespoň toho uměleckého, a Kaprálová se v něm neztrácela, její talent si z krátkého života nic nedělal. Dnes se můžeme jen dohadovat, kam by se její tvorba ubírala dál a jaký by byl její význam v dějinách světové hudby. Je samozřejmě možné, že by se vyvíjela stejným tempem, mohla z ní být dirigentka, která by Karajanově popularitě a vlivu vytřela zrak, ale mohla se také po válce vrátit do Československa, mohl ji tu zastihnout únor 1948… mohlo se stát tolik věcí v době, kdy se svět obracel na ruby.

• Vítězslava Kaprálová: 100 let od narození skladatelky➚

Dvě skladby Vítězslavy Kaprálové (24. 1. 1915 Brno – 16. 6. 1940 Montpellier) stojí v centru dnešního matiné. Tou první je Koncert pro klavír a orchestr d moll op. 7 – na klavír hraje Alice Rajnohová, Filharmonii Bohuslava Martinů řídí Tomáš Hanus. Za ní následuje Suita rustica op. 19, veselá skladba, ve které se ozve také téma furianta z Prodané nevěsty. Státní filharmonii Brno řídí Jiří Pinkas. Hudbu jubilující skladatelky jsem obklopil kompozicemi jejích starších kolegů. Na úvod budou hrát Noci ve španělských zahradách pro klavír a orchestr Manuela de Fally. Na klavír hraje Alicia de Larrocha, Orchestre de la Suisse Romande řídí Sergiu Comissiona. A po venkovské suitě přijde suita další – tentokrát z baletu Petruška Igora Stravinského. Royal Concertgebouw Orchestra řídí Andris Nelsons.