Touha přemoci smrt je pokušení, kterému je lidstvo vystaveno patrně od stejné chvíle, kdy se začalo smrti bát. A kdo nemá na smrt, ten dá zákaz kouření.

Kuchařský televizní šoumen Jiří Babica to věděl dobře – nahradit se dá všechno. Kdo nemá mascarpone – dá lučinu, kdo nemá limetku – dá citrón, kdo nemá citrón – nedá nic. V brněnské restauraci Pavillon se Babicovými návody nikdo neřídí, o kvalitě používaných surovin a jejich přípravě se pravděpodobně nediskutuje s nikým a polévku ze sáčku by vám nejspíš neuvařili ani na přání. Když ale přijel do Brna prezident Miloš Zeman a šel se najíst do vyhlášeného gurmánského podniku, kde se pochopitelně nekouří, vyšli jeho bezohledně pěstované závislosti vstříc. Jak jsme se mohli dočíst v idnes.cz➚, manažer restaurace Adam Šmíd si prezidentovy volby podniku váží a kromě prezidenta v Pavillonu nikdo kouřit nebude. To jsou silná slova, která vzbuzují důvěru. Za připomenutí rovněž stojí, že dnes uplynulo 90 let ode dne, kdy zemřel bohunický učitel a osvětový pracovník – dnes by se asi řeklo aktivista – Eduard Vohnout➚. Věnujte mu, prosím, při návštěvě Pavillonu tichou vzpomínku.

Poněkud hlučnější, hudební vzpomínku věnujme hned teď opernímu reformátorovi Christophu Willibaldu Gluckovi. Také on zemřel 15. listopadu, jenže v roce 1787, takže jeho dnešní výročí je – alespoň v desítkové soustavě – nekulaté. Jeho vrcholná operní dramata jsou ale skutečně nesmrtelná. Romain Rolland označoval jejich styl jako „vznešenou prostotu“, což je natolik výstižné, že nemá cenu nic nového vymýšlet. V některých Gluckových operách se navíc o překonávání smrti přímo jedná a my se u dvou z nich dnes zastavíme. Předtím si jen připomeneme, že Gluckovy opery jsou nejstarší, které se udržely nepřetržitě v běžném repertoáru. Že vznešeností jeho stylu se bezpochyby inspiroval Mozart v chrámových scénách Kouzelné flétny. Že byl vzorem pravdivého hudebního dramatu pro Hectora Berlioze i Richarda Wagnera. Že si o sobě hodně myslel a uměl to dát najevo i králům. A že byl považován za nejlepšího operního skladatele své doby a toto žezlo víceméně vědomě předal Antoniu Salierimu, když mu tajně přenechal zakázku na operu Danaidy a skutečného autora přiznal až po její úspěšné premiéře.

Dnešní matiné je krátká směs z Gluckových oper Alceste a Orfeus a Eurydika. Druhá z nich je jeho prvním „reformním“ dramatem na nejklasičtější operní téma – kdo jiný by měl přemoci smrt než vynikající pěvec. Alceste je ve skutečnosti řecká královna Alkéstis, která se rozhodla zemřít místo svého manžela. Ztělesněná smrt Thanatos ale v zápasu podlehla Héraklovi a odletěla s prázdnou. Nahrávky jsou vesměs archivní a z francouzských verzí obou oper. Předehru Alceste diriguje Wilhelm Furtwängler, hrají Vídeňští filharmonici, árii Divinités du Styx zpívá Helen Traubel. Admétův recitativ a árii ze druhého dějství O moments délicieux… Bannis la crainte et les alarmes zpívá Fernand Ansseau. Z opery Orfeus a Eurydika si dopřejeme celé třetí dějství, zpívají Léopold Simoneau (Orfeus), Pierrette Alarie (Eurydika) a Claire Gagnier (Amor). Kromě starého zvuku je možno obdivovat i kouzlo staré televizní inscenace.