Jupiter a Juno jako Karl Lagerfeld a Coco Chanel? Vítejte ve světě barokní opery pro současné angažované divadlo. Robert Carsen udělal z operně-taneční komedie Platée Jeana-Philippa Rameaua krutě vypointovanou satiru.

Žijeme ve světě, kde se na vnitřní krásu nehraje. To je zásadní vzkaz, který režisér Robert Carsen posílá divákům ve své inscenaci barokní opery-baletu. Luxusní hotel, v němž se chystá módní přehlídka, je také dějištem odporného vtipu, jehož obětí se má stát Platée. Proč? Protože je škaredá a je zrovna po ruce. Byla ve špatný čas na špatném místě, všichni máme své životy pevně v rukou a každý si za všechno může. Kdo by litoval tlustou ženskou s mizernou pletí, která se směšným způsobem snaží ulovit chlapa.

Původní děj nebylo potřeba měnit, Carsen ho jen posunul do současných kulis s elegancí, která ostatně do módního světa patří. Juno otravuje Jupitera žárlivými scénami, obvykle velmi oprávněně. To ale neznamená, že by se její žárlivosti nebylo potřeba zbavit. Merkur a Kitherón proto vymyslí plán: Jupiter se na oko zamiluje do ošklivé bahenní nymfy Platée, a když je Juno „odhalí in flagranti“, okamžitě pochopí, že to nemohla být pravda. S něčím takovým by se Jupiter přece nezahodil, takže je možné se škaredé rusalce vysmát a odjet s manželem zpátky na Olymp. Platée se ve svém močálu může dál bahnit sama, její osud nikoho nedojímá.

Spojování vysokého-nízkého a povrchního-niterného je baroku vlastní. Robert Carsen k tomuto uvažování našel současnou paralelu, která působí úplně samozřejmě v okamžiku, kdy je vymyšlená. A nejen vymyšlená, ale také uskutečněná a dotažená do detailů. Platée z celé té nastrojené a místy až neskutečné podívané trčí jako jediná bytost, která vede nějaký vnitřní život. Inscenace byla opulentní, až oči přecházely ze všech těch zrcadel a fantastických kostýmů. Jejím nosným pilířem byl ale představitel Platée Marcel Beekman. To byla vnitřní krása, které nikdo nechce rozumět a snadno se ztratí proti efektní koloraturní roli La Folie – Bláznovství, která je průvodkyní druhého a třetího dějství. Střídala převleky jako Lady Gaga a svůj příběh o Apollónovi a Dafné zpívala stylem popové megahvězdy. Simone Kermes ji hrála výborně, ale do výšek si pomáhala silou a nutno říct, že si toho všimlo i publikum. Zatímco diváky módní přehlídky na jevišti utáhla na vařené nudli, závěrečný aplaus platících diváků patřil jednoznačně Beekmanovi a tentokrát se s hlasem lidu rád shodnu. Množství ostatních rolí zpívali velmi dobří a vyrovnaní pěvci, výrazněji se mezi nimi prosazoval Cyril Auvity jako Merkur a Thespis v prologu. Balety byly plynule zasazené do děje a dodávaly jednotlivým výstupům pointy. Úklid v baru, orgie v Lagerfeldově hotelové posteli, vyhazování opilého hosta z pokoje – všechno esteticky bezvadně provedené bez laciných vulgarit a obscénností.

Hudební nastudování bylo vynikající, Les Arts Florissants hráli naprosto bezchybně, vedl je Paul Agnew. Původně ohlášený William Christie musel náhle na operaci, ale nastudování konzultoval a jeho duch v něm byl cítit. Vlastně podruhé během novodobého boomu barokní opery jsme mohli porovnat práci Les Arts Florissants a Les Musiciens du Louvre Marca Minkowského v Paříži a ve Vídni. Pařížské uvedení Händelovy opery Alcina (Christie–Carsen) bylo konfrontováno s vídeňským (Minkowski–Noble). Teď došlo na Platée, jejíž populární „žabí“ inscenaci vytvořil s Minkowským režisér Laurent Pelly v Opéra de Paris před deseti lety (a Paul Agnew v ní zpíval Platée!). Čerstvé vídeňské kontra Agnew dirigent a Carsen režisér nebyla tak třeskutá psina, ale byl to zásah přímo do srdce. Jakkoli byly obě Alciny srovnatelné, tady dám Carsenově čisté, pronikavé a mnohovrstevnaté práci přednost úplně bez váhání.

Když se Jupiter poprvé objevil na jevišti v podobě Karla Lagerfelda s chundelatou kočkou v náručí, v hledišti to jen zašumělo a nebylo to poprvé. Provázel ho pochopitelně hlouček frenetických paparazziů, kteří hleděli nepromarnit ani kousek přísně vymezeného času na fotografování. Zoufalá snaha zachytit zbytečný okamžik a užaslé čumění davu na přestylizovanou nicotu. V této kombinaci byl stručně shrnutý smysl celé inscenace. Komu to nedošlo, ten měl před sebou po většinu času obtloustlou ženskou, které se nesměje už jenom její kosmetička. A Amorovým šípem se nakonec taky musí probodnout sama. Tomu porozumí každý a taky si rád kopne.

Jean-Philippe Rameau: Platée, ballet-bouffon o prologu a třech dějstvích (1745), libreto Jacques Autreau. Hudební nastudování – William Christie a Paul Agnew, dirigent – Paul Agnew, režie – Robert Carsen, výprava – Gideon Davey, choreografie – Nicolas Paul, světla – Robert Carsen, Peter van Praet, dramaturgie – Ian Burton. Účinkují: Satyr – Joao Fernandes, Thespis – Cyril Auvity, Thalie – Gan-ya Ben-gur Akselrod, Momus (Prolog) – Marc Mauillon, Amour – Emmanuelle de Negri, Cithéron – Marc Mauillon, Mercure – Cyril Auvity, Platée – Marcel Beekman, Clarine – Emmanuelle de Negri, Jupiter – Edwin Crossley-Mercer, Momus – Joao Fernandes, La Folie – Simone Kermes, Junon – Emilie Renard, tančí – Camille Brulais, Haruka Miyamoto, Suzanne Meyer, Anaëlle Echalier, Fanny Gombert, Anna Konopska, Alexandre Bado, Gael Alamargot, Jean Gérald Dupau a Julien Gaillac. Orchestr Les Arts Florissants, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 24. 2. 2014 (premiéra 17. 2.), Theater an der Wien.