Dnes má svátek Viola, což je dobrá příležitost zaměřit se na nejmohutnější zdroj hudebních vtipů. Viola si to ale nezaslouží a violisté teprve ne, proto se budeme věnovat hudbě a violové vtipy necháme plavat – dokonce i ten nejdelší, kterým je Berliozův Harold v Itálii.

Carl Philipp Stamitz (7. 5. 1745 – 9. 11. 1801) čili Karel Stamic byl Čech jen s přimhouřením obou očí. Jeho otec byl sice český skladatel Jan Václav Stamic, oba ale působili v Německu a Karel Stamic se tam narodil (Mannheim) i zemřel (Jena). Také jejich hudba je univerzální – byli to prominenti Mannheimské školy a vývoj světové hudby posunuli epochálním objevem a dokonalým zvládnutím sonátové formy. To je zjednodušeně řečeno taková věc, která uvede dvě kontrastní témata, potom je pokud možno nápaditě zpracuje, zopakuje a zakončí. Najdeme ji v prvních větách většiny symfonií a instrumentálních koncertů, samozřejmě sonát a podobně. Je to forma dostatečně svazující, aby výsledek držel tvar, a přitom dostatečně svobodná, takže se s ní dá velmi pestře nakládat i bez vymýšlení podlých triků. V zásadě je to samozřejmě banalita – jako všechno, co už někdo vymyslel. Abychom se ale vrátili k viole – druhou část dnešního matiné tvoří Koncert pro violu a orchestr D dur Karla Stamice. Na violu hraje Victoria Chiang, Baltimore Chamber Orchestra řídí Markand Thakar.

Na úvod se podíváme na dílo Stamicova dvougeneračního předchůdce a dvojitého jmenovce, kterým je Carl Philipp Emanuel Bach (8. 3. 1714 – 14. 12. 1788). Zůstaneme také u violy, i když to bude historická gamba, a zůstaneme i v tónině. Sonátu D dur pro violu da gamba a cembalo hrají Rinaldo Alessandrini a Paolo Pandolfo.