Filharmonie Brno na svém třetím abonentním koncertu v Janáčkově divadle uvedla takřka operní večer – výraznou roli v celém programu hrál zpěv. Na programu byly Čtyři poslední písně Richarda Strausse a Symfonie č. 4 Gustava Mahlera se závěrečnou vokální větou. Orchestr se předvedl v natolik mimořádné kvalitě, až odsunul vokální složku na vedlejší kolej. Kdyby podal tak nečekaný výkon sportovec, nejspíš by musel na antidopingový test. Včerejší úspěch brněnských filharmoniků byl ovšem „čistý“ a jeho strůjcem byl dirigent Alexander Liebreich.
Čtyři poslední písně svým názvem i obsahem přímo vybízejí k tomu, aby uzavíraly koncert. Jedná se o poslední dokončené dílo Richarda Strausse, základním tématem je očekávání smrti v atmosféře nostalgického ohlížení za vlastním životem. Program koncertu Filharmonie Brno tímto písňovým cyklem začal a navázal na něj po přestávce Symfonií č. 4 Gustava Mahlera. Její závěrečná vokální věta na lidový text ze sbírky Chlapcův kouzelný rohlíčí s dětskou naivitou radosti života v nebi – tedy to, co by mělo přijít po smrti.
Čtyři Straussovy písně se ve čtyřech větách Mahlerovy symfonie odrazily jako v obrovském zrcadle. A pokud je pro Mahlera písňový přístup k symfonické tvorbě charakteristický, ve čtvrté symfonii se projevuje snad ze všech nejvíc. Spojení Čtyř posledních písní a Mahlerovy čtyřky zapůsobilo s takovou samozřejmostí, jako by k sobě patřily odjakživa a je vlastně s podivem, že se společně neuvádějí běžně.
Richard Strauss a Gustav Mahler se znali, byli vrstevníci – Strauss se narodil v roce 1864, Mahler 1860 – a oba vycházeli z velmi podobného myšlenkového zázemí. Oba patří k poněkud volné a nekonkrétní skupině zvané „tristanovská generace“ – tedy k autorům, kteří se narodili v době po premiéře Tristana a Isoldy a museli se vyrovnávat s obrovským vlivem i stínem Richarda Wagnera. Strauss i Mahler Wagnerovu hudbu pochopitelně znali a jako dirigenti byli i jejími ceněnými interprety. Oba se svými vlohami a obklopujícími vlivy naložili poněkud jinak, stručně by se nejspíš dalo říct, že Mahler byl větší vizionář a Strauss větší praktik.
Na čtvrté symfonii by se dalo názorně dokumentovat, že Mahler byl základním uvažováním autor písní, které dokázal symfonicky rozvést do barokně okázalých rozměrů včetně uvažování o věčnosti propojeného s naivitou textu, jenž neodolatelně připomíná „Den svadební“ z Loutny české Adama Michny z Otradovic. Strauss ve Čtyřech posledních písních naopak nezapře operního autora a cyklus působí jako procházka po lyrických místech jeho oper – ideální interpretkou by mohla být Maršálka z Rosenkavaliera tesknící v závěru prvního dějství za odcházejícím mládím.
Dirigent Alexander Liebreich vedl provedení v přesvědčivé kombinaci přesného vedení a lyrického cítění. Tempa byla mírná a orchestr zněl až nečekaně křehce. Liebreich aplikoval na velké symfonické obsazení komorní přístup k interpretaci, čímž připomněl extrémně průzračný zvuk Prstenu Nibelungova na nahrávce Herberta von Karajana. Jiskřivý zvuk Filharmonie Brno vycházel z nízké dynamiky, z níž se vzpínal k dynamickým vrcholům nepříliš častým, ale o to působivějším. Velký orchestr neprovozoval symfonický kravál, v popředí byla především krásně barevná instrumentace a bohatá struktura obou děl v krásně propracovaných detailech. Dirigent jako by se neobracel k wagnerovské tradici, ale spíš k mozartovské – Mahler zní málokdy tak skromně a zároveň naprosto přesvědčivě. A pokud by se měla na Liebreichově práci hledat nějaká chyba, tak snad jedině ta, že tu nediriguje častěji.
Orchestr Filharmonie Brno předvedl to nejlepší, co v něm je. Hrál ukázněně, pozorně, zněl barevně a po dlouhé době byl opravdu požitek ho poslouchat. Smyčce nevytvářely velký zvukový objem, ale spíš decentní plochy, o které se celé provedení opíralo. Barevnou pestrost vytvářela především dřeva a lesní rohy, občas zasvítily další žestě, decentní, ale konkrétní a rázné bicí korunovaly dílo. Přesvědčivě zněla i krátká sóla, za všechny je třeba zmínit alespoň koncertního mistra Pavla Wallingera, klarinetistu Emila Drápelu a hornistu Martina Paulíka.
Je zvláštní, že stejné těleso dokáže jindy koncert úplně odbýt a zahodit, zatímco pod Liebreichovým vedením působilo jako pokropené živou vodou. Filharmonie Brno potřebuje v současné době pro svůj umělecký růst především šéfdirigenta, který by s ní stabilně pracoval na takto vysoké úrovni. A potřebuje ho přinejmenším stejně nezbytně jako koncertní sál.
Straussovy poslední písně zpívala Manuela Uhl – jako záskok za původně ohlášenou Melanii Diener –, sólo v Mahlerově symfonii zpívala Simona Houda Šaturová. Manuela Uhl byla poněkud nevýrazná, nezněla jí úplně dobře spodní oktáva a překrýval ji orchestr, ačkoli ho dirigent dynamicky soustavně krotil. Simona Houda Šaturová zazpívala jistě a vyrovnaně, její podání bylo hodně lyrické, spíš vážné, ale především konzistentní. Výrazově by se nejspíš sneslo víc bezprostředního jiskření.
Repríza koncertu Strauss – Mahler je na programu ještě dnes večer, bylo by dobré ji nepromeškat.
Richard Strauss: Čtyři poslední písně, Gustav Mahler: Symfonie č. 4 G dur. Hudební nastudování Alexander Liebreich, Manuela Uhl a Simona Šaturová – soprán, Filharmonie Brno. 12. 1. 2017, Janáčkovo divadlo, Brno.
Leave a Reply