Dnešní matiné bude jako za starých časů – žádné velké vykládání, prostě hudba. Zato se můžete těšit na jiné věci, které dávám dohromady, nejvíc asi na rozhovor s dirigentem Jakubem Hrůšou. Rozhovor vyjde příští pondělí, Jakuba Hrůšu si hudebně přiblížíme hned teď.

V rozhovoru mimo jiné říkal, že rád doprovází pěvce, ale čistě doprovodná úloha mu nestačí. Záleží mu i na symfonické propracovanosti, i když symfonismus díla nepotřebuje tlačit dopředu za každou cenu nebo si ho vymýšlet i tam, kde není. Myslím, že oratorium Antonína Dvořáka Stabat Mater by mohlo požadavek na vyrovnanou kombinaci orchestrální a pěvecké složky splňovat. Antonín Dvořák komponoval Stabat Mater v letech 1876–77, kdy mu postupně zemřely tři děti. Přímá inspirace osobními tragédiemi není zcela jednoznačná, byť je samozřejmě romanticky lákavá. Skladatelské motivace se ale často ubírají poněkud komplikovanějšími cestami. Výsledek je ovšem sugestivní natolik, že k podobným výkladům svádí sám od sebe. Stabat Mater je sice text o trpící matce pod křížem a patří spíš k pašijovému týdnu Velikonoc, ale k zítřejší Památce zemřelých, čili dušičkám, by se snad mohl vzdáleně hodit také.

Dvořákovo oratorium Stabat Mater op. 58 zpívají Angela Denoke, Varduhi Abrahamyan, Steve Davislim a Akexander Vinogradov, hraje Orchestre Philarmonique de Radio-France, provedení řídí Jakub Hrůša.