Včera se mi naskytla neobvyklá příležitost k bezprostřednímu srovnání dvou vzdálených, a přece i blízkých prostředí. Perfektně zazpívaná moteta pozdní renesance v zábrdovickém kostele jsem slyšel hodinu po předváděčce luxusního hudebního klubu Sono Centrum.

Krása zvuku a atmosféra místa hrála hlavní roli v barokní architektuře i supertechnologiích dneška. Mezi oběma místy se během hodiny přemístila jedna lidská mysl, která má teď oba zážitky zpracovat, něco si z nich odnést a pokud možno se nezbláznit. Filozofování o světě, ve kterém žijeme, dostalo konkrétní podobu dvou zážitků, jejichž výsledek byl přes mnoho rozdílů stejný: opojení zvukem. V žádném případě si ale po včerejšku nejsem jistý, že vynalézat stroj času je dobrý nápad. Proletět zničehonic ze současnosti do pobělohorského Brna bych asi bez úhony nepřežil.

Capella Mariana a Capella Ornamentata zkombinovaly v pěkném programu Missu paschalis polského skladatele Marcina Leopolity a velikonoční moteta Jacoba Handla Galla. Ten pocházel ze Slovinska, ale významně působil i na Moravě, mimo jiné právě v premontstrátském klášteře vedle kostela v Zábrdovicích. Tím se také vysvětluje, proč se díla renesančních autorů ocitla v barokním chrámu. Jeho prostředí dodalo renesančním polyfoniím puritánsky vzato nestylový, ale lidsky a duchovně zcela pohlcující rámec. Zpěv i dechové nástroje tu prostě nádherně zněly a pojily se dohromady tak, že místy nebyly rozeznat. Přispívala k tomu i menší srozumitelnost textů způsobená dozvukem kostela, tentokrát to ale nebylo na závadu. Zaprvé se jednalo o známé liturgické texty, takže stačilo jen občas chytit slovo, aby se posluchač zorientoval. Zadruhé a především – zvukové souznění zpěvu a dechů se alchymicky proměnilo až do jakési nové, netušené kvality. Nenápadné přesuny hudebníků i decentní řízení Vojtěcha Semeráda jako by ani neexistovaly. Byla tu jen vlna jemné zvukové energie, kterou jste se mohli nechat prostoupit a na chvíli s ní splynout.

Mimozemšťané v Žabovřeskách

Hudební klub Sono Centrum – koule vmáčknutá mezi dva oblouky – působí zvenku jaksi mimozemským dojmem, který ještě zesílí, když vejdete dovnitř. Dokončovaná stavba je cítit novotou a na zemi vás drží vůně, která připomíná prodejnu nábytku. Mixážní pult Neve v centru hlediště evokuje velín atomové elektrárny. Všude jsou koberce, na zaoblených stěnách polstrování, do hudebního klubu se bude muset prostor ještě zabydlet – tím nemyslím ušpinit. Na pódiu se objevili Ukulele Orchestra jako Brno a NIL. První přehrávají světové hity na ukulele, šlape jim to, je to fajn zábava. Druzí jsou kytarovka s nadějnou zpěvačkou a violoncellem, v jejich muzice jsem zaslechl i vliv trip hopu. Teď jde ale především o zvuk, který si Sono Centrum od začátku pěstuje jako svoji specifickou kvalitu a staví na něm svou výjimečnost. Po včerejšku musím říct, že právem – tohle doma s velkou pravděpodobností nikdy neuslyšíte. Nemluvím o atmosféře živých koncertů, která je nenahraditelná pokaždé, ale čistě o zvuku. Nechci nikoho z účinkujících urazit, ale strašně se těším, až v Sono Centru uslyším něco, co se mě srdečně dotýká.

Dramaturgie klubu je zatím roztříštěná, do prázdnin se objeví Manfred Mann’s Earth Band, Peter Lipa, N.O.H.A., Helena Vondráčková, kantáty Bohuslava Martinů i činohra, provoz pro veřejnost zahajují zítra tranceoví Goldfish. Jednoznačně se jedná o testovací program, který vyzkouší, co všechno klub snese, jak se v něm budou různé styly cítit a jak je bude publikum i prostředí přijímat. Tady bych si hlavně přál, aby dramaturgie našla cestu, jak Sono Centru vdechnout vnitřní smysl. Budova vyvolala dost vzrušení sama o sobě – vlastně už od úplatkářské aféry, která poslala do vězení bývalého starostu Žabovřesk Aleše Kvapila a bývalého tajemníka radnice Brna-střed Radovana Novotného. Diskuse a polemiky vyvolává i její neobvyklé architektonické pojetí – vypadá opravdu jako UFO, které se zaklínilo do proluky mezi moderním Platiniem a nějakých osmdesát let starým domem. To jsou ale věci, které omrzí a ztratí dráždivost, lidé si ostatně zvykli i na Velký Špalíček. Já prostě čekám, že páteří Sono Centra bude perfektní hudba. Taková, kterou by si člověk rád poslechl i na šumícím přehrávači, ale v Sono Centru z ní jednoduše omdlí štěstím.

Dnešní doba je už tisíce let uspěchaná, krutá, hodnoty upadají, lidstvo spěje k zániku a zajímá se jen o povrchní požitky. Požitkářství a míchání vysokého s nízkým je přitom něco, co nás s barokem spojuje. Tak si zkuste vybrat – barokní kostel, špičkově vybavený klub… Pokud se chcete modlit, je to jednoznačné, hudba zní ale báječně na obou místech. A když je občas vystřídáte, tak se vám skrz opojení zvukem možná začne zdát, že se zastavil čas. A možná ucítíte věčnost: „Protože taková a strašná nehybnost je jenom důkaz opilosti vyšší.“

Ukulele Orchestra jako Brno, NIL. Hudební klub Sono Centrum, 23. 4. 2014, Brno.
Jacobus Handl Gallus: velikonoční moteta, Marcin Leopolita: Missa paschalis. Cappella Mariana (vokální soubor, umělecký vedoucí Vojtěch Semerád), Capella Ornamentata (soubor renesančních dechových nástrojů, umělecký vedoucí Richard Šeda). 23. 4. 2014, kostel Nanebevzetí Panny Marie, Brno-Zábrdovice. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.