Včerejší koncert Filharmonie Brno se jednoznačně soustředil na provedení melodramu Viktora Ullmanna se Soňou Červenou. Zbytek zůstal z různých důvodů poněkud ve stínu.
Hned na začátek si neodpustím výhradu k dramaturgii večera. Ten měl celkem konvenční pořad, což není nic zlého, ale myslím, že ke skladbám terezínských autorů by se stylově hodila jiná než romantická symfonie. Říkám to i s vědomím toho, že si v podstatě cením uvedení méně známého Dvořákova díla. Jsem přesvědčen, že jsme měli zůstat ve dvacátém století a pokud i u českého autora, mohl to být třeba Bohuslav Martinů.
Úvodní Studie pro smyčcový orchestr Pavla Haase působila odbytým dojmem, což jde především na vrub Leoše Svárovského. Smyčce hrály pěkně, i když by zasloužily více zpěvnosti – ta nechyběla jedině prvním houslím. Kompozice ale byla monotónně přehraná, v dynamické i tempové jednotvárnosti. Kvazifolklorní motivy neměly potřebnou průbojnost a ztrácely se v celkově plochém pojetí.
Jednoznačným vrcholem večera byl melodram Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka Viktora Ullmanna. Samotné hudební nastudování jednoznačně kontrastovalo s šedivou předehrou, bylo poznat, že tady se na interpretaci skutečně pracovalo. Smyčce měly místy až pichlavý zvuk, který se k Ullmannově hudbě výborně hodil, stejně jako celkově sršatý projev celého orchestru. Ocenit musím sólovou trubku v jemně hraných vojemských signálech a výrazné bicí. Korunu provedení ale nasadila Soňa Červená obdivuhodným přednesem textu. Specifická a krásná dikce, osobitá barva hlasu, nádherné frázování, v podstatě jsme poslouchali instrumentální koncert pro recitaci a orchestr. Jedno miniaturní uřeknutí (dívky v červených klouboucích) ani v nejmenším nerušilo, spíš podtrhlo dokonalost celku.
Symfonie č. 3 Antonína Dvořáka je dílo autora ještě ne zcela zralého, ale rysy typicky dvořákovského stylu už jsou v něm jasně patrné. Zároveň je v něm ale znát silný vliv beethovenových symfonií i Richarda Wagnera a Franze Liszta. Leoš Svárovský kladl důraz spíš na klasicistní aspekt díla, kromě mohutného závěru byl dynamicky umírněný, což by bylo v pořádku. Horší byl nezpěvný projev smyčců, který dílu ubíral na vřelosti a šel narozdíl od Ullmanna proti autorovu duchu. Rušily také jejich rytmické nepřesnosti v perlivém úvodu třetí věty. Ve druhé větě v podstatě nebyla slyšet harfa. Provedení Dvořákovy symfonie bylo spíš průměrné: na seznámení s málo hranou skladbou to bylo dobrá, pečlivější nastudování by ale jejímu vyznění určitě prospělo.
Pavel Haas: Studie pro smyčcový orchestr, Viktor Ullmann: Píseň o lásce a smrti korneta Kryštofa Rilka, melodram, Antonín Dvořák: Symfonie č. 3 Es dur op. 10. Hudební nastudování – Leoš Svárovský, recitace – Soňa Červená, Filharmonie Brno. 19. 4. 2012, Janáčkovo divadlo, Brno.
Leave a Reply