Music in Twelve Parts sice Ostravské dny 2013 úplně nezahájila, ale připoutala k nim pozornost jako ještě nic předtím. U nás byla provedena vůbec poprvé, možnost setkat se s Philipem Glassem – zřejmě největší skladatelskou celebritou dneška – a jeho ansámblem tu také ještě nebyla.

Hudba ve dvanácti částech je stěžejní skladbou minimalismu, vznikala v letech 1971–74, její partitura není běžně dostupná a je určena výhradně pro The Philip Glass Ensemble. Je to kompozice značně variabilní, jednotlivé části se mohou libovolně kombinovat a nemusí se nutně hrát všechny. Pro ostravský koncert ovšem byla zvolena luxusní varianta kompletního provedení, což znamená asi čtyři hodiny čistého času hudby. To by mohlo leckoho i předem vyděsit, ale přece jen bych poněkud banálně připomněl, že na filmové opusy Petera Jacksona podle Pána prstenů, které jsou rozpatlané do více než tříhodinových stopáží, se chodí do kin masově. O srovnání s délkou mnohých (a zdaleka ne jen Wagnerových) oper ani nemluvím. Připomínám to proto, aby bylo zřejmé, že se vlastně nejedná o žádný mimořádný extrém nebo hudební maraton, to jsou řeči do novin. Navíc se hrálo se třemi přestávkami, přičemž prostřední trvala hodinu, takže výsledkem byl spíš příjemně strávený dlouhý večer.

Bylo by snad až trapné připomínat, že Glassův ansámbl hrál výborně, je to jeho vlastní hudba, kdo jiný by ji měl umět zahrát. I tak ale bylo svým způsobem fascinující sledovat soustředění a strojovou práci jednotlivých hudebníků, kteří své party interpretovali v téměř úplné nehybnosti, z níž se vydělovaly jen rychlé běhy prstů po klávesnicích. Kromě motivů a harmonií se jemně obměňoval i zvuk – hned v prvním bloku bylo dobře slyšet, jak se nenápadně zostřuje postupnou záměnou příčných fléten za sopránsaxofony. Fascinující výkon podávala sopranistka Lisa Bielawa, jejíž part je opravdu vražedný. Hudebníci hrají velmi mnoho not (místy by se snad dalo říct i „příliš“) a nemají téměř žádné pauzy. Někdy během osmé části se na hlasu Bielawy už zřetelně projevovala únava, ale po po deváté části, v níž nezpívala, a po pauze dotáhla své účinkování do velmi důstojného konce. Únava se ostatně prodepsala na celém ansámblu a začátek posledního bloku byl poznamenán jakousi kolektivní krizí – provedení se začalo sypat, flétnista hrál na sílu a nevyrovnaně. Hudebníci se z tohoto propadu ale nakonec přece jen dostali.

The Philip Glass Ensemble hrál jako dobře fungující i ovládaná mašina – kombinace strojového pocitu a nekonečně opakovaných motivů mě držela v jakémsi permanentním drobném vytržení, v němž občas lidský hlas splýval s flétnou, v jejímž zvuku se naopak otiskovaly slabiky neexistujících slov. Velkou roli sehrál i vynikající zvuk, který byl paradoxně lepší – především kompaktnější – na levnějších místech vzadu (prostřídal jsem během večera několik pozic). Kromě toho hudba vnímaná skrze nekonkrétní vzdálené postavy na jevišti a jejich detailní záběry na videoplochách působila jinak než z první ruky blízko pódia. Do hry se tak dostalo více nehudebních vjemů, především industriální prostor multifunkční haly Gong.

Koncert Philipa Glasse přinesl do Ostravských dnů nový prvek vnějšího efektu, který jim byl doteď vlastně cizí. Přinesl ho tam ale bez ústupků způsobem, který se nemůže dotknout ani hudebních znalců – možnost slyšet živě Music in Twelve Parts se naskytne jen výjimečně, u nás byla zcela jedinečná, Glass se navíc zúčastnil Ostravských dní i jako lektor. Jeho jméno přitáhlo k celému festivalu kombinovanému s workshopem nebývalou pozornost publika, které si akce do této chvíle nevšímalo, nebo o ní spíš vůbec nevědělo. Nemyslím si, že by ji kvůli tomu najednou začaly navštěvovat davy, ale třeba se to nějakým netušeným způsobem zúročí někdy v budoucnosti. A mě určitě mimořádně zajímá konfrontace Music in Twelve Parts s hudebním pásmem Many Many Women Petra Kotíka, které bude uvedeno 23. srpna.

Philip Glass: Music in Twelve Parts (1971-74). Philip Glass & the Philip Glass Ensemble (Michael Riesman, hudební ředitel & klávesy, Jon Gibson, dechové nástroje, Lisa Bielawa, zpěv, Andrew Sterman, dechové nástroje, Stephen Erb, jevištní zvukový technik, Mick Rossi, klávesy, David Crowell, dechové nástroje), zvukový design: Kurt Munkacsi. 16. 8. 2013, multifunkčí aula GONG, Dolní oblast Vítkovic, Ostrava.