Zatmění, rovnodennost a nakonec den jako každý jiný. I Slunce je pořád stejné, přestože se kolem něj v posledních dvou dnech všechno točilo ještě o něco více než obvykle. A to se kolem něj odjakživa točily kulty, bohové, lidé a občas dokonce i hudba.

Slunce – žblunce. Nemožnost naši nejbližší hvězdu zrýmovat a přiřadit ji tak k něčemu pozemskému je traumatizující. Květíkův problém byl bohužel několikrát vyřešen lépe, než se o to pokusil Neználek, tak ztrácejí dětské záhady v dospělosti své kouzlo: například v Koleji Yesterday se čekalo na sumce. V pátek dopoledne čekaly zástupy na to, až slunce nebude vidět, a ještě týž den těsně před půlnocí nastalo opravdové astronomické jaro: ve 23.44 vstoupilo Slunce do znamení Berana. Slunce podle encyklopedických údajů představuje 99,8 % hmotnosti naší sluneční soustavy a bude svítit ještě 5–7 miliard let. To je dost na to, abychom si škrtli jednu položku z možných konců světa, kterých se dožijeme. A málo na to, abychom mohli pozemský život považovat za věčný.

Dnešní matiné se sluneční tématiky dotýká z několika stran. Zahájí ho předehra k lyrické tragédii Phaëton Jeana-Baptisty Lullyho. Syn boha Hélia nezvládl sluneční vůz, vyletěl až ke hvězdám, potom sežehl kus země a byl by ji zničil úplně, kdyby ho Zeus nesrazil bleskem. Pod vedením Marca Minkowského hrají Les Musiciens du Louvre, v Louvru se také opera hrála v roce 1683 poprvé. Lully byl dvorním skladatelem Ludvíka XIV., Krále Slunce, takže u naturalizovaného Itala a zakladatele francouzské opery ještě chvíli zůstaneme. Další skladbou je jeho zhudebnění sekvence Dies Irae (Den hněvu), kterou obvykle slýcháme jako součást mše za zemřelé. Ta do sluneční tématiky zdánlivě moc nezapadá, ale do postního období ano. Další část matiné nás přenese do 20. století s baletem Igora Stravinského Apollon musagète. Apollón zde vystupuje jako vůdce Múz, ale byl bohem pravdy, věštění, uzdravování, hudby, poezie a také světla a Slunce, což nás dnes zajímá. Skladba sama vychází formálně z francouzského baletu 17. století a především právě z Lullyho, což ji do dnešního pořadu řadí i čistě hudebně. Dále se vrátíme k francouzskému baroku asi 50 let po Lullym se čtyřdílnou operou-baletem Les Indes galantes. Autorem je Jean-Philippe Rameau a vybral jsem část Brillant soleil (Zářivé slunce) ze druhého dějství nazvaného Inkové v Peru. Úplný závěr, spíš jakýsi epilog, nám ještě jednou připomene nešťastného Faethóna – jmenuje se po něm jedna ze šesti Metamorfóz, které napsal pro sólový hoboj Benjamin Britten.