Comments

One response to “Román opery a Lotte Lehmann”

1. 

   Martin Bojda

   26. 08. 2012

   Díky, skvělé, konečně taky něco z Verdiho! Všechny ty nahrávky jsou samozřejmě legendární. Boccanegru i Dona Carla nahrál Christoff kompletně po boku svého švagra Tita Gobbiho v 50. letech se Santiniho Teatro dell´Opera di Roma; – to musely být časy, kdy – jak se na to vzpomíná – chodívali Římané na verdiovské inscenace do poslední role obsazené velikány, čekalo se, kdo vystoupí, zda tedy Gobbi, nebo případně nějaký ,,záskok” – dejme tomu Mascherini, Silveri, Savarese… A dnes? Funguje ještě to divadlo? Nevím.

   Melchiora měl rád prezident Eisenhower. Když přijel do Met na Bohému, ptal se ředitele Binga: ,,A co se stalo s tím tlustým mládencem?” ,,Myslíte Melchiora? Ten už u nás není.” Takovou přirozenou mohutnost hlasu jako Melchior už další generace neměly, už Lorenz přišel, podobně jako v Itálii Del Monaco, spíše s důrazem na heroismus, plastičnost dramatické akce než epičnost celku.

   Werfelův román je co do stylu (i stylizace) mimořádným dílem, ukázkou opravdového umění romanopisectví; Werfel byl snad jediný z velkých německy píšících intelektuálů své doby, jenž Verdiho opravdu docenil a miloval. Krásně napsal: ,,Verdi není Jeden, Verdi jsou Všichni. (…) Náš Maestro zjednodušil nejmohutnější složitost. On je posledním umělcem lidu a lidstva, nádherným anachronismem našeho století.” ,,Jsou géniové proročtí a homérští. Proroků se chraň! To jsou lidožrouti, přemlouvači prozelytů, reklamní hrdinové a tyrani…,“ říká u Werfela Arrigo Boito. ,,Maestro není tyran?,“ ptá se Giulio Ricordi. ,,Nikdy pro sebe a pro svou věc. Je to fanatik spravedlnosti. (…) Víš, proč je Verdi tak stydlivý? Protože na dně duše něco skrývá. Nechce, aby to kdo vytušil. Co to je? Nedá se to vyjádřit slovy. Můžeš tomu říkat jakási vyšší transcendentální mateřskost. Fuj, zní to nevkusně jako nějaké německé pojednání! Ale ,láska´ je ještě nepřesnější.“

   Sicilské nešpory má uvést Janáčkovo divadlo v příští sezoně, těším se i, mohu-li být trochu zlomyslný, bojím. Toscanini jejich strhující předehru diriguje výborně, nikdy jsem ji ale neslyšel zahrát lépe než orchestrem Teatro Massimo di Palermo 18. 1. 1957 (živá nahrávka) pod Tullio Serafinem. Celé to provedení s Filippeschi, Taddeiem a Antoniettou Stello je jedinečné – ta síla dramatického výrazu, to frázování, ta tempa, ta lehkost, údernost…! Kéž by se JD touto nahrávkou inspirovalo!

   Reply