V Besedním domě jsme včera měli možnost vyslechnout malý zázrak. Osmdesátiletý Richard Novák předvedl písňový recitál, který by dramaturgicky a úrovní provedení dělal čest i vídeňskému Musikvereinu.

Zřídka uváděný, náročný repertoár nenesl ani stopu povrchní zábavnosti, ale přesto – nebo snad právě proto – udržel publikum v napjaté pozornosti po celou dobu koncertu. Zásluhu na tom ovšem mělo přinejmenším ve stejné míře skvělé provedení. “Dědeček mládí” Richard Novák se ani v nejmenším nešetřil, působil dojmem pěvce v nejlepších letech a plné síle. K tomu se navíc přidávala úžasná hudební inteligence, smysl pro interpretaci textu, muzikálnost a neustrnulá zkušenost, která vždy přesně ví nejen co udělat, ale také jak to udělat. Nebojí se také velkých gest a patosu, ale šetří s ním a má jej pod kontrolou. Nutno zcela bez přehánění říci, že Richard Novák je v dokonalé formě a řadí se ke světové pěvecké špičce.

Stojí v jedné řadě se jmény jako Mattia Battistini, Alfredo Kraus nebo Plácido Domingo, mám-li alespoň namátkou jmenovat umělce, jejichž kariéra se ctí trvala alespoň padesát let. Jeho š’tavnatý, objemný hlas a lyricky zpěvný projev s nádherným legatem a kantilénou by ze všeho nejspíš připomněl Nikolaje Gjaurova, k tomu přistupuje kultura slova à la Dietrich Fischer-Dieskau. Používám tato nepřesná přirovnání především pro ty, kdo Richarda Nováka nikdy neslyšeli, a také jako připomenutí, do jaké společnosti vynikající pěvec právem patří.

Tři chmurné balady u nás nepříliš frekventovaného Carla Loeweho tvořily úvod koncertu prosyceného vážnou, zamyšlenou atmosférou. Kromě všech výše zmíněných pěveckých a vůbec hudebních ctností je zdobila i nádherná němčina, stejně jako celou první polovinu večera. Nemalý podíl na jejich účinku měl i Karel Košárek, který se projevil jako vynikající a citlivý doprovázeč, který šel pěvci na ruku, citlivě jej sledoval a při vší plasticitě projevu a kultuře tónu se nedral dopředu. Loeweho písně nejsou tak propracované jako Schubertovy nebo Schumannovy a jejich vyznění závisí na detailně promyšleném pěveckém výrazu. Richard Novák si s nimi poradil bez nejmenších problémů.

Čtyři vážné zpěvy Johannesa Brahmse nás přenesly od krvavých příběhů k meditacím nad starozákonními texty, završenými úryvkem z epištoly Korintským, stavícím lásku nad všechny ostatní statky. Hned jeho první věta “Kdybych mluvil jazyky lidí i andělů, ale neměl bych lásku, stal jsem se dunícím kovem nebo řinčícím činelem.” vyzněla jako samozřejmé umělcovo krédo. K drásavé a nešťastné stránce lidské lásky, ale i k smířenému konci německé části večera nás dovedly Písně potulného tovaryše Gustava Mahlera.

Druhá část koncertu byla věnována českým autorům, dramaturgicky neotřele a hudebně přiléhavě zvoleným. Severní noci Jaroslava Křičky včetně nenápadně humorné Ukolébavky měly atmosféru bezmezného úžasu nad cizí krajinou, v níž se lidská existence stává ničím. Melancholické písně o lásce Vítězslava Nováka nás obloukem vrátily k ústřednímu tématu večera. Koncert uzavřelo jako vhodně zvolený přídavek Ständchen Richarda Strausse.

Filharmonie Brno bohužel přistoupila k této hudební události jako k běžnému abonentnímu koncertu a nijak zvlášť jej nepropagovala, takže v sále bylo dost volných míst, což se mi zdá hanebné. K tomu ovšem přispívá i publikum, které se většinou orientuje pouze v mediálních tvářích a kvalitu neumí rozeznat. Celková úroveň našeho hudebního života mu ovšem k pěstování vytříbeného vkusu nedává dostatek příležitostí. Podstatnější množství studentů zpěvu z konzervatoře a z JAMU, jež jsem očekával již na Svaté Ludmile, se opět nedostavilo. Zřejmě toho již vědí dost a nepotřebují se setkávat s umělcem, který ví o zpěvu a zřejmě i o životě v podstatě všechno. Bylo to úžasné – bravo, mistře!

Písňový recitál, Richard Novák – bas, Karel Košárek – klavír. Carl Loewe: Písně op. 1, Johannes Brahms: Čtyři vážné zpěvy op. 121, Gustav Mahler: Písně potulného tovaryše, Jaroslav Křička: Severní noci op. 14, Vítězslav Novák: Melancholické písně o lásce. 1. 11. 2011, Besední dům, Brno.