Není-li jasné, jak začít, je nejlepší začít přímo: provedení opery Albana Berga Lulu souborem Divadla a filharmonie Essen bylo prostě fantastické.

Na scéně tvořené obměňovaným interiérem uměleckého ateliéru vznikalo společné konceptuální dílo mužů – žena, které postupně všichni podlehli. Ta je na začátku opery představena jako kuriozita lidského zvěřince. Svým milencům i manželům přináší pomíjivý úspěch a poté zoufalou, konečnou smrt. Mezi jednotlivými obrazy se před scénu spouštělo plátno, na němž probíhaly filmové záznamy přestaveb jeviště. Tento nenápadný videoart, těsně související se skutečným děním na scéně, posiloval pocit, že před námi vzniká umělecké dílo. Od počáteční skici, přes vernisáž obrazů zakrvácené Lulu až po vraždu, jíž byl umělecký akt za všeobecného souhlasu všech zúčastněných završen.

Hlavní postava Lulu ztělesňovala projekci mužských představ o úspěchu, které ve výsledku vedou k zániku a je potřeba se jich za každou cenu zbavit. Scénické ztvárnění hovořilo v tomto směru zcela jasně, nic neskrývalo, ale ani neklouzalo k lacinému krváku či pornografii. Ústřední rekvizitou scény byla vždy postel nebo divan. Estetická stránka inscenace komunikovala s hudbou v každé chvíli a tvořila s ní jeden celek. Umělecké prostředí, do nějž je zasazena, vědomí všeobjímající stylizace ještě umocňovalo.

Hudební nastudování Stefana Soltezse bylo excelentní a bezchybné. Orchestr hrál se samozřejmostí, díky níž bylo možno zcela zapomenout, jak obtížnou hudbu vlastně posloucháme. Propracovaná dynamika nikdy nepřehlušovala pěvce, ani v mohutném obsazení se nic neztrácelo, všechny nástrojové skupiny byly čitelné, vyrovnané a tvořily dohromady krásný, kompaktní zvuk. Představení vůbec probíhalo úplně hladce a nebylo absolutně třeba přivírat oči nad nepřesnostmi způsobenými hostováním na neznámém jevišti. To se o žádném jiném z hostujících divadel nedalo říct.

Julia Bauer v titulní roli byla vynikající – bezvadně vypadala, hrála a především zpívala. Dokázala rozehrát pestrou hlasovou paletu od téměř subretního až k mladodramatickému projevu. Koloratury zpívala s technickou bravurou, naprosto samozřejmě a lehce. Vynikající herecké i pěvecké výkony podali ostatně všichni účinkující, suverénně přednášeli i mluvené části svých rolí. Při podobných příležitostech si vždy uvědomím, jak bolestně u nás postrádáme opravdu dramatické hlasy. Alespoň jeden hrdinný tenor jako Arnold Bezuyen nebo baryton jako Heiko Trinsinger by se hodil. Nemyslím jen v Janáčkově divadle, myslím alespoň v jednom českém operním domě.

Už několikrát jsem se zmínil o nesmyslnosti letošního festivalového podtitulu a nejméně desetkrát už jsem se zarazil, abych o ní nemluvil příliš. Pokud ale motto “Janáček versus expresionismus” posloužilo jako záminka pro přivezení tak vynikající Lulu, přestalo mi vadit.

Alban Berg: Lulu, libreto autor podle Franka Wedekinda. Hudební nastudování: Stefan Soltesz, režie: Dietrich Hilsdorf, scéna: Johannes Leiacker, kostýmy: Renate Schmitzer, dramaturgie: Norbert Grote. Lulu: Julia Bauer, Walter Schwarz, malíř: Andreas Hermann, Dr. Schön: Heiko Trinsinger, Alwa Schön: Arnold Bezuyen, Stařec: Günter Kiefer, hraběnka Geschwitz: Bea Robein, Gymnazista: Ieva Prudnikovaite. Soubor Theater und Philharmonie Essen. 27. 11. 2010, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Janáček Brno 2010.