Zlatá brána otevřena, kdo do ní vejde, tomu hlava sejde – dětská říkanka, v níž je přítomna neodvratná smrt. To si uvědomíte, když tisíckrát omletou hříčku přezpívá Dagmar Andrtová-Voňková. Především jí, ale také trochu sdružení Šafrán je dnešní matiné věnováno.

Šafrán bylo sdružení natolik volné, že je asi těžké oblíbit si všechny jeho členy. Nechci se teď ani pokoušet mapovat šiři jejich záběru a kdybychom se pokoušeli popsat, co asi spojovalo například Vladimíra Mertu, Jaroslava Hutku a Jana Buriana, sotva bychom přišli na nějakou přímou hudební souvislost. I jejich myšlenkové světy byly zřejmě daleko, ale přinejmenším touha vyjadřovat se bez zábran a nejít s davem u všech přítomná byla. A v roce 1972 k tomu byla potřeba i značná dávka odvahy, nebo snad z počátku i nerozvážnosti. Dagmar Andrtovou-Voňkovou jsem si jako zásadní autorku, kytaristku a zpěvačku dnešního matiné vybral proto, že je mi z celého Šafránu nejbližší od chvíle, kdy jsem ji poprvé slyšel, což je tak dávno, že si nevzpomenu ani na přesný rok. Její projev mi někdy připomíná Schopenhauerův výrok, že hudba je sanskrtem přírody, jindy zase kamennou věž. Přírodní materiál, kterému někdo dal vyšší řád i smysl a přitom ho nechal dýchat. Vybral jsem několik písní z různých alb, sólových, živých i s doprovodem jiných hudebníků.

K Dagmar Andrtové Voňkové jsem přidal dvě písně jejího souputníka ze Šafránu Vlastimila Třešňáka – jeho písně vnímám jako městskou podobu přírodní Voňkové. A na úplný závěr zcela opačného, snad až komediálně působícího Petra Lutku s jeho písničkou o ptačí budce. V jeho okouzlujícím neumětelství, které chrlí svá sdělení jakoby bez nadechnutí, je možná skrytá odpověď na to, co písničkáře Šafránu spojovalo – totiž otevřená srdce.