Závěrečný koncert festivalu Beyond Cage byl věnován Elliottu Carterovi, který o dva dny dříve zemřel. Bylo mu 103 let, festival končil podle původního plánu Cageovou skladbou 103 – ale náhoda tu byla na místě víc než kdekoliv jinde.

Na začátku provedl Petr Kotík s Janáčkovou filharmonií Ostrava světovou premiéru kompozice individuals, collective Christiana Wolffa. Jedná se o velmi pestrou, promyšlenou, vtipnou, ale také velmi náročnou věc průzračného zvuku, v němž se neztratí žádná chyba. Wolff zkoumá možnosti interakce spíše jednotlivých nástrojů než nástrojových skupin, kolektiv orchestru je tu skutečně vnímán jako skupina individuálních hráčů, kteří spolu komunikují třeba jen po dvojicích, trojicích v sérii vzájemně si odpovídajících motivů a témat. individuals, collective má dvoudílný charakter a jednotlivé výkony jsou exponované především v první části, ve druhé už hraje orchestr komplexněji, ale v závěru se opět rozpadá na segmenty. Co se týká provedení, ostravští filharmonici nehráli zdaleka tak suverénně jako při provedení děl Mortona Feldmana. Jistě to bylo částečně i tím, že Christian Wolff svou skladbu dokončil až během festivalu, nebylo ji možno dostatečně nazkoušet a orchestr ji neměl zažitou. Také jsem se ale nemohl zbavit dojmu, že někteří hráči nejsou dostatečně soustředění a berou provedení na lehkou váhu – v Bohemian National Hall je orchestr publiku tak blízko, že je s ním skoro promíchán a všechno, co se v něm stane, je nejen slyšet, ale i vidět.

Následující kompozice Accept byla provedena poprvé v Americe a s orchestrem obohaceným o rockovou bicí soupravu ji interpretovala akordeonistka a performerka Lucie Vítková. Její skladba vychází především z akoredeonu a lidského hlasu, který používá také spíš jako nástroj, nejedná se o zpěv v pravém slova smyslu (tady bych podotknul, že i pro tyto účely by to chtělo na hlasovém projevu přece jen ještě zapracovat). Ze sólového nástroje a cekového projevu interpretky vycházejí impulsy, které orchestrální part reflektuje, akceptuje a rozvíjí, je jakýmsi prostředníkem mezi akordeonem a bicími, aktivním posluchačem jejich vzájemného dialogu. Ozývají se housle v extrémně vysokých elektrizujících polohách, sciarrinovské klapání dřev, všechny zvuky je ale možné odvodit z akordeonu samotného. Celé provedení vyrcholilo improvizovanou pasáží akordeonu a bicích, při níž orchestr mlčel, a skladba získala charakter jednovětého koncertu se závěrečnou kadencí.

Poslední událostí koncertu i celého festivalu bylo společné uvedení skladby 103 a filmu One¹¹ – v New Yorku poprvé. John Cage v One¹¹ zachází s černobílým obrazem podobně jako s hudbou – zvuk a ticho jsou tu ale převedeny na světlo a tmu, které se v nespočetných a logicky sotva uchopitelných proměnách objevují na plátně. I souvislosti s hudebním doprovodem jsou vyloženě asociativní, alepoň z pohledu posluchače, který nevidí do hlavy Petra Kotíka – dirigenta, nebo lépe řečeno hybatele provedení. Film byl dokončen pouhý týden před Cageovou smrtí a dvacet let po premiéře v Německu se z něj stalo logické a pietní zakončení festivalu. Elliott Carter k němu přispěl nečekanou událostí, kterou si nevymyslíte a jsou na ni krátké i Cageovy promyšlené itineráře nepředvídatelných akcí.

Christian Wolff: individuals, collective (2012, světová premiéra), Lucie Vítková: Accept (2011, poprvé v Americe), John Cage: 103 (1991, poprvé v NYC) a One¹¹ (1992, film Johna Cage, realizace Henning Lohner). Hudební nastudování – Petr Kotik, Lucie Vítková – akordeon, Janáčkova Filharmonie Ostrava. 7. 11. 2012, Bohemian National Hall, New York.