Morton Feldman: velká orchestrální díla

6. 11. 2012, 15.07 | Boris Klepal

Mortona Feldmana pokládám za největšího klasika mezi hudebníky, kteří patří k New York School, a koncert z jeho orchestrálních děl mě v tom jen utvrdil. I z hlediska New Yorku se jednalo o událost unikátní a významnou, dvě kompozice zazněly v americké premiéře. Že se na něčem takovém podílela Janáčkova filharmonie Ostrava pod vedením Petra Kotíka, je malá česká radost navíc.

Janáčkova filharmonie Ostrava, Alice Tully Hall, NYC, foto Boris Klepal

Velké symfonické orchestry, které se věnují konvenční hudbě, jsou dost často spíš továrny na přehrávání klasicko-romantického repertoáru. Některé vyrábějí supertechnologie, jiné se potýkají se základními technologickými problémy, ale princip zůstává – v tomto směru není mezi Vídeňskými filharmoniky a oblastním orchestrem žádný rozdíl. Přimět členy takového tělesa, aby se se zaujetím věnovali hudbě zcela nezvyklé, náročné na provedení a zdánlivě zcela bez posluchačského potenciálu, je nadlidský úkol. S Janáčkovou filharmonií se do velkého díla pustil před lety Petr Kotík a vyústěním této jistě často nelehké spolupráce je zatím koncert ostravských filharmoniků v Alice Tully Hall v Lincoln Centre – v krásné koncertní síni v sousedství Metropolitní opery, sídla New York Philharmonic a Juilliard School.

Nejsem si vlastně zcela jistý, jestli členům orchestru vůbec v plném rozsahu došlo, na čem se podíleli a jak významnou položku si přidali do referencí – ať už uměleckých nebo společenských. Nutno říci, že jejich vystoupení by naprosto nebylo možné bez podpory primátora Ostravy Petra Kainara a magistrátu vůbec. Skutečně můžu jen těžko říci, do jaké míry se jedná o osobní primátorskou podporu a do jaké míry je podpora „novohudebních“ aktivit zakořeněná třeba na odboru kultury a mezi zastupiteli města vůbec. Přál bych si ale, aby se jednalo spíš o druhou možnost, aby ostravští muži a ženy na radnici pochopili, že tímto činem podporují opravdu mimořádnou aktivitu orchestru, která pozitivně zviditelňuje celé město na nejvyšší mezinárodní úrovni.

Janáčkova filharmonie navíc nemá jen pomyslnou čárku za samotnou účast, ale za účast podnětnou a přínosnou jak pro festival, tak pro orchestr samotný. Je mi úplně jasné, že velký symfonický orchestr nemůže žít z provozování nejprogresivnější hudby nedávné doby až současnosti a musí se věnovat i běžnému repertoáru, je to nutné i z mnoha uměleckých hledisek. Schopnost na úrovni a zcela suverénně interpretovat Cage, Browna nebo tak jako včera Mortona Feldmana, z něj ale dělá výjimečné těleso. To je teprve něco zvláštního, co by ze jména orchestru mohlo udělat značku dokonce i v celosvětovém měřítku. Interpretaci Dvořáka, Janáčka či Mahlera samozřejmě nemohou ostravští filharmonici svým domácím abonentům odepřít, ale nikdo a nikdy si je mimo Ostravu kvůli takovým věcem nezapamatuje, ani skrze koncerty s Jarkem Nohavicou.

Velkou práci zde vykonává Petr Kotík, z jehož počínání cítím více ambicí a motivací uměleckých než osobních. Janáčkova filharmonie pod jeho vedením hraje stylově, soustředěně, má krásný měkký zvuk, i když smyčce hrají téměř bez vibrata, náročné souzvuky přesně intonuje. Do orchestru pro tuto příležitost infiltrovali i zkušení interpreti moderny z Ostravské bandy a S.E.M. Ensemble a zřejmě zde zapůsobil i efekt, o němž Svatopluk Karásek v jedné písni pravil „i hrstka bláznů nakazí celý město“.

Z programu se do jisté míry vymykaly Structures, které zazněly jako druhé v pořadí. Byly jediné, v nichž není předepsán žádný sólový nástroj, o to víc ale upozornily na Feldmanovu charakteristickou práci s orchestrem, jeho barvou, kombinacemi jednotlivých skupin a bohaté využívání bicích nástrojů – ovšem stále ve velmi jemné dynamice. Z dramaturgického hlediska bylo určitě dobře, že toto orchestrální intermezzo mezi instrumentálními koncerty zaznělo, a to i přesto, že Feldmanův přístup k sólovým nástrojům je také značně osobitý. Nejedná se pochopitelně o žádné exhibice s orchestrálním doprovodem – sólista zde dává spíš impulsy, na něž orchestr reaguje, často se pracuje s jednoduchými intervaly, opakovaná prima v nejednoznačném rytmu je znenadání proložena kvartou, krátká melodická pasáž se vrací zpět k „podněcujícímu klidu“.

Tady je nutno říci, že všichni tři interpreti měli své party nastudovány s hlubokým pochopením, hráli zaujatě, ukázněně a technicky suverénně. Klavírista Joseph Kubera – stejně jako při nedávné interpretaci děl Johna Cage – zahrál výborně, více než u Cage se projevil jeho pěkný tón a úhoz. Erin Lesser hraje na flétnu velmi éterickým způsobem, její zvuk je ale natolik charakteristický a nosný, že se neztrácí ani v řídce používaném orchestrálním tutti. Hana Kotková možná nejvýrazněji ze všech pracovala s barvou zvuku, její housle se pohybovaly od křehkých, třpytivých tónů až po romanticky hutný zvuk, krásně vyzněl její závěrečný dialog s violoncellem, který mimo jiné připomněl, jak silný výrazový prostředek může být vibrato, když se používá s rozvahou.

Ve Feldmanově hudbě se toho zdánlivě příliš mnoho neděje, i když nepracuje s tichem tak jako John Cage. Všechny provedené skladby, ačkoliv většina z nich akcentovala sólový nástroj, se do značné míry chovají jako k sólovému nástroji k celému orchestru, respektive k jeho nástrojovým sekcím v různých kombinacích. Hudba je to – na poměry New York School – klasicky uměřená a přehledná. Dynamika je křehká a pohybuje se především v nízkých úrovních, jsou zde identifikovatelné motivy a témata, zvuk je průzračný a je v něm patrná každá chyba. Janáčkova filharmonie i s posilami z Bandy a S.E.M. ale hrála opravdu bezvadně, soustředila se, pracovala a chyby nedělala. To samé se do značné míry dá říci i o publiku, které náročný koncert vyslechlo s  pozorností, která sama o sobě stála za přítomnost. V konečném vyznění se vlastně jednalo o tichý a soustředěný večer s krásnými a křehkými lyrickými kompozicemi.

Morton Feldman: Piano and Orchestra (1976), Structures for Orchestra (1961), Flute and Orchestra (1978, americká premiéra), Violin and Orchestra (1979, americká premiéra). Hudební nastudování: Petr Kotik, Hana Kotková – housle, Joseph Kubera – klavír, Erin Lesser– flétna, Janáčkova filharmonie Ostrava. 5. 11. 2012, Alice Tully Hall, Lincoln Center, New York.

Zanechte komentář