„Kraj Bedřicha Smetany a Bohuslava Martinů,“ přečte si zvídavý návštěvník v záhlaví turistické mapy na náměstí v Poličce. „A taky Zdeňka Nejedlého,“ dodá poťouchlý čert, který si vždy ukousne kousek ze slunce v duši. Ale kde jinde si na historika, muzikologa a politika vzpomenout než v nedaleké Litomyšli, kde se narodil?

Při bezcílném bloudění po stanovištích Semanínských stezek východně od Litomyšle čeká bloudícího přírodní rezervace Psí kuchyně, smírčí kříž, chalupa Maxe Švabinského i štoly hrozící zavalením. Stručné popisky na informačních tabulích postačí, touze po zběžném vědění – je-li vůbec jaká – je učiněno zadost. To Zdeněk Nejedlý chodíval na své výpravy již v mládí podrobně teoreticky vyzbrojen a svými znalostmi o kdejaké studánce zahanboval i starousedlíky. Není se tedy čemu divit, když se i příroda jeho kraje začne nad pustým potulováním škaredit, nebe zešedne, zelektrizuje se jako vlasy starého profesora a vůbec se k takovým výletům rozhodne vyjadřovat striktně polemicky. Prostě začne pršet.

Zdeněk Nejedlý si stanovoval velké cíle a bloumání bez znalosti pramenů o místních pamětihodnostech by se mu jistě nelíbilo. Určitě by se mu ale líbily české vlajky na autech, i když by je pokládal za vlajky československé. Byl to přece jen mnohem víc vlastenec než internacionalista. Hůř už by rozuměl mistrovství světa v hokeji, které majitele aut ke spontánním projevům národního cítění dohnalo. Jakkoli se ve svém dlouhém životě zabýval ledasčím a vyjadřoval se ke kdečemu, sport mu byl cizí. Pravděpodobně na tom měla svůj podíl i jeho křehká tělesná konstituce. Asi by byl spokojen i s malým prvomájovým průvodem, který prošel – včetně improvizovaných alegorických vozů – Strakovem. Spokojen by byl ovšem pouze pod podmínkou, že by neodhalil ironii skrytou v nápisu na transparentu „Už je všechno zavařený“.

Určitě by ale samolibě zavrněl nad vlastní sochou, která stojí v Litomyšli a dodnes vzbuzuje vášně a kontroverze, stejně jako kdysi její živá předloha. Zdeněk Nejedlý se pouštěl do sporů a polemik bezhlavě, zarputile a bezohledně, mlčící socha je vyvolává pouhou existencí. Zcela pochopitelně dráždí a uráží politické vězně i lidi jinak postižené komunistickým režimem, stejně jako jejich rodiny. Jiní nezapomínají, že Nejedlého není možné zjednodušeně vnímat jen jako prominenta KSČ a nepřítele Antonína Dvořáka a Josefa Suka, ale také jako vlivnou a pozitivně činnou osobnost našeho hudebního a kulturního života i vědy od počátku 20. století. Přinejmenším pečlivé a dlouhodobé bádání po smetanovských pramenech a základy české reflexe díla Gustava Mahlera se tu sluší připomenout. Socha v Litomyšli nepadla s polistopadovým bouráním komunistických pomníků, likvidaci nahradil výstižný vysvětlující text.

Když se někde objeví Nejedlého jméno, vždy si jako první vybavím vášnivé zaujetí tématem, které čiší z jeho textů. Vzpomenu si, jak snadno se jeho zaujetí ve chvíli čtení podléhá i jak je takové podléhání ošidné. Jak je potřeba pozorně sledovat text, ověřovat fakta a být skeptický k výkladům jejich smyslu. Dějiny opery Národního divadla se dají přímo zhltnout, i když dobře víte, že se v nich straní Otakaru Ostrčilovi, a Karlu Kovařovicovi spíš ubližuje. Nejedlého výklady Smetanových zpěvoher jsou pořád neopominutelný grunt. Drásavý zásah do jeho osobnosti, který přinesl válečný pobyt v Moskvě, i smrt syna Víta těsně před koncem války, nehodlám oslavovat ani tupit. To je opravdu námět především pro úzkostné hledání, kterého se naposledy ve velkém zhostil Jiří Křesťan v obsáhlé monografii Zdeněk Nejedlý, politik a vědec v osamění (Paseka 2012)➚. Měl jsem ji s sebou na několikadenním výletě do litomyšlského okolí, kde Zdeněk Nejedlý strávil šťastné dětství. Četla se tu nějak jinak než poprvé – stejně dobře, ale se zneklidňujícím romantickým pocitem, že tady to všechno začalo. Pocitem zcela neodbytným navzdory tomu, že nejedlovsky polemická obloha i večerní chlad pragmaticky říkaly, že jsem si místo objemné monografie měl s sebou vzít spíš svetr.

Dnešní matiné je sestaveno z děl skladatelů, které vědec, profesor a pozdější ministr zbožňoval a pokládal je za pokračovatele moderní linie v české hudbě po Smetanovi. Dílu zakladatele moderní české opery se dnes vyhnu, i když lákadlo začít Daliborovou árií Kde meškáš, Zdeňku, je velké. Vedlejším tématem matiné je pochopitelně máj. Na začátek si poslechneme kantátu Jarní romance pro sóla, sbor a orchestr, kterou napsal Zdeněk Fibich na text Jaroslava Vrchlického. Zpívají Naďa Šormová a Karel Průša, Pěvecký sbor Československého rozhlasu (sbormistr Milan Malý) a Symfonicky orchestr Československého rozhlasu v Praze řídí Frantisek Vajnar. Následuje symfonická báseň Vesna téhož skadatele. Matiné uzavře kantáta Máj, kterou složil Josef Bohuslav Foerster na úryvky z básně Karla Hynka Máchy. Recituje Václav Vydra starší, zpívá Karel Kalaš, Pěvecký sbor Československého rozhlasu a Pražský symfonický orchestr FOK řídí Jiří Pinkas.