Letošní série shakespearovských oper vyvrcholila v Theater an der Wien uvedením hudebního dramatu Macbeth. Obrovské očekávání vzbuzoval především Plácido Domingo a jeho angažmá ve třech ze sedmi představení nové inscenace opery Giuseppe Verdiho.
Macbeth na první pohled zaujal stylizací úvodní scény čarodějnic do kabaretního výstupu a na první poslech velmi dramatickým projevem orchestru od samého počátku. Po divadelní i hudební stránce se tedy dala očekávat velmi silná dávka stylizace, což se splnilo především v tom druhém aspektu. Přes všechna blýskavá a výtvarná jevištní kouzla byl Macbeth v Theater an der Wien především hudební záležitostí, režie tak trochu rozpačitě postávala v koutě.
Plácido Domingo je legenda a kdykoliv se má objevit na scéně, nese to s sebou očekávání, kterým se nelze ubránit, i když se o to člověk snaží. Jeho kariéra je jedna z nejoslnivějších v dějinách opery, vystupuje od dvaceti let, dnes je mu pětasedmdesát, zpíval nějakých sto padesát rolí a v posledních letech přešel z tenoru na baryton, což je v jeho případě vlastně návrat – s barytonovými rolemi kdysi ve španělských zarzuelách začínal. Legendou se ale stal jako tenorista a tenoristou zůstal i dnes. Už kdysi na jeho adresu mířily vtípky, že udělal tenorovou roli z Figara – to se týkalo nahrávky Lazebníka sevillského z roku 1992➚, na níž byla i role Rosiny určená Rossinim pro mezzosoprán posunutá ke koloraturnímu sopránu Kathleen Battle, čímž získalo celé provedení jaksi nemístně světlý zvuk. A podobné to bylo i s Domingovým Macbethem.
Plácido Domingo je ovšem osobnost, kterou pořád stojí za to na jevišti vidět a slyšet. Nejen jako legendu, ale pořád i jako interpreta, který má techniku, osobitost a strhující charisma. To platí pořád, i když do extrémních tenorových výšek už se chvályhodně netlačí. To ostatně souzní s jeho uvážlivě vedenou a budovanou kariérou, v níž obsáhl nejen velké role italského a francouzského repertoáru, ale i ruské opery a Wagnera. Navíc i dirigoval a šéfoval opeře ve Washingtonu. Nejspíš při vší své slávě není tak stadionový typ jako Pavarotii, ale také se nikdy tak nerozmělnil a nerozdal v drobných. A jeho pozdní operní kariéra ještě pořád není zoufalé odcházení. Je to stále strhující interpret, ale… Ale co se dá dělat, není to barytonista.
Skrz frenetické ovace, kterými ho po premiéře v Theater an der Wien oblažovalo publikum, se několik jedinců snažilo za každou cenu i probučet. A z hlediska stylovosti provedení samotné hudby bez ohledu na interpreta měli svůj velký kus pravdy. Pokud bučeli proto, že jim takový Macbeth zněl nepatřičně, protože to má být přirozený mužský hlas bez tenorového lesku a poněkud nepřirozené stylizace, která se v tenorovém zpěvu vždy tak trochu skrývá, potom se s nimi dá jen těžko nesouhlasit. Jiná věc ovšem je, že pokud někdo o opeře aspoň trochu něco ví nebo už aspoň někdy v divadle byl a navíc třeba i na nějakých představeních s Domingem, musel to očekávat předem.
Setkání s Plácidem Domingem na operním jevišti je pořád setkání s vynikajícím profesionálem, který zpívá a hraje jako jeden z ansámblu interpretů. Neproducíruje se, kde se to nehodí, má vystavěnou a rozvrženou roli a dává do ní všechno, aniž se likviduje, nebo dokonce zesměšňuje v polohách, které nezvládá. I dnes je to pořád důstojný obraz toho, jak roli koncepčně uchopit, vtisknout jí osobitost a nezpronevěřit se jí. A to i navzdory barvě hlasu, která k ní vlastně nepatří. Sluší se mluvit pouze o barvě, protože rozsah Domingovi ani v nižších polohách problémy nedělal.
Jen naprostý zoufalec si může myslet, že mohl poznat Domingovu osobnost na idiotských megakoncertech v Praze na Výstavišti nebo na parkovišti v Českém Krumlově. Věra Drápelová ve své recenzi krumlovského koncertu z roku 2011➚ hořekuje nad únavou Domingova hlasu a smutně vzpomíná na nahrávky ze 70. a 80. let. No jistě, bývali jsme mladí a bejvávalo dobře. Pokud by se tu ale Domingo objevil na stadionovém koncertě v 80. letech, stejně by to pořád nebylo ono. V divadle, kde jde více o umění a méně o šoubyznys, mají jeho vystoupení pořád svou platnost. Přinejmenším jako živé předávání tradice interpretačního přístupu. Všechna čest dlouhověkým umělcům, kteří to důstojně zvládají, a Plácido Domingo je jistě jedním z nich.
Domingova účast ovlivnila představení volbou verze opery, hraje se totiž ve dvou obsazeních. To „nedomingovské“, v němž interpretuje Macbetha Roberto Frontalli a Lady Macbeth Adina Aaron, hraje přepracovanou verzi z roku 1865. Obsazení s Domingem ji vlastně hraje také, ale vrací do ní finále z první verze z roku 1847. Bezpochyby kvůli Macbethovu závěrečnému monologu, díky němuž má Domingo na scéně poslední slovo.
Dirigent Bertrand de Billy vedl Macbetha jako velké hudební drama, s ohromnou rasancí, která až na několik míst nepřehlušovala pěvce. Byla to opravdu víc rasance a energie než hluk. Důležitým výrazovým prostředkem byly změny tempa používané s rozvahou, takže nerozbíjely pravidelný rytmus. Zároveň ho ale vždy včas vytrhly od sklouznutí ke kolovrátkové jednotvárnosti. Orchestr Wiener Symphoniker hrál spolehlivě, přesně a – věrný svému názvu – v rámci možností opravdu symfonicky. Krása Verdiho orchestrace se díky tomu neztrácela v doprovazečské rutině, naopak o sobě dávala vědět při každé příležitosti.
Sopranistka Davinia Rodriguez má hlas stoupající bez problémů do potřebných výšek, ale zároveň v něm byl stále přítomný spodní proud temné barvy, který vystupoval na povrch v nižších polohách. Místy pocitově atakoval až mezzosoprán. V jejím zpěvu bylo cítit neustálé napětí a drama, které se netlačilo okatě dopředu, ale fungovalo skvěle. Roli Banca zpíval slovenský basista Štefan Kocán, dramaticky, tmavým a průrazným hlasem obaleným výrazným, ale nikoli nepříjemným vibratem. Spoléhá spíš na barvu hlasu a výrazné hloubky, z Banca by se výrazově dalo vytáhnout víc – a Kocán pro to má předpoklady. Macduffa zpíval mexický tenorista Arturo Chacón-Cruz a při jeho árii se na jevišti rozsvítilo hlasové světlo. Pěkně vyrovnaný, lyrický tenor s krásným legatem vzbuzoval chuť poslechnout si ho ve větší roli.
Inscenace si pohrávala s množstvím symbolů kombinovaných s realistickými kostýmy. Jako by se režisér Roland Geyer nemohl rozhodnout, co chce vlastně udělat. Jestli nadčasovou alegorii o moci a násilí, nebo přímočaře sdělné drama. Úvodní scéna čarodějnic byla stylzovaná jako vystoupení ve varieté, kam se chodí bavit vojáci. Rozpolcenost čarodějnic v mužsko-ženských kostýmech kombinujících fraky a dlouhé šaty se nenápadně odrážela i v Macbethovi a jeho ženě – každý z nich měl rukavici jen na jedné ruce. Scéna byla obklopená rudými závěsy, uprostřed se zjevoval otočný prostor se zrcadly, později strom reprezentující Birnamský les. Současné a realistické kostýmy byly v přímém protikladu se symbolickou scénou i animovanými projekcemi postavenými na motivech hrůzy, utrpení a násilí z obrazů Hieronyma Bosche. Ty se promítaly na průsvitnou oponu, za níž se odehrálo třetí dějství.
Inscenace ale byla především statická i přes zástupy plesových hostů, účast armádních útvarů v maskáčích, vraždy a souboje. Jevištní život byl proti hudebnímu pohybu takřka nulový a nejlépe fungovaly některé metaforické momenty. Hrst padajícího listí nahrazující pohyb Birnamského lesa byla i při vší své nenápadnosti vynikající. Stejně tak mrtvý Banco, který usedl na Macbethův trůn. Náznak propojení mezi čarodějnicemi a Lady Macbeth naopak nedával moc smysl. A narozdíl od zdařilých metafor byla poněkud polopatická její záliba v chovu potkanů, které při své závěrečné halucinační scéně vozila v kočárku místo dětí. Realistické kostýmy se občas míjely s chováním aktérů – uniformovaní důstojníci, kteří se zdraví úklonou, působí přinejlepším komicky.
Divadelní stránka Macbetha je mnohem lépe propracovaná ve Vídeňské státní opeře, která má dílo rovněž na repertoáru. Inscenaci se tam podařilo vdechnout komplikovaný a vířivý pohyb, paralelní k psychologickým vírům v nitrech jednajících postav. V Theater an der Wien – který jinak divadelní stránku akcentuje místy až k absurditám jako byl červnový Fidelio – tentokrát převzala takřka veškerou iniciativu hudba.
Macbeth v Theater an der Wien má za sebou dvě premiéry – každou v jiném obsazení. To domingovské vystoupí ještě dvakrát, 17. a 20. listopadu. Obsazení, kde se bude hrát dnes – tedy 15. listopadu – a potom ještě 22. a 24. 11.
Giuseppe Verdi: Macbeth (1847/1865), libreto Francesco Maria Piave a Andrea Maffei podle tragédie Williama Shakespeara. Dirigent – Bertrand de Billy, režie – Prof. DI Roland Geyer, výprava – Johannes Leiacker, světla – Bertrand Killy, choreographie – Peter Karolyi, video – David Haneke. Macbeth – Plácido Domingo, Lady Macbeth – Davinia Rodriguez, Banco – Štefan Kocán, Komorná Lady Macbeth – Natalia Kawalek, Macduff – Arturo Chacón-Cruz, Malcolm – Julian Henao Gonzalez, Lékař – Andreas Jankowitsch, Hekaté – Irina Mocnik. Wiener Symphoniker, Arnold Schoenberg Chor (sbormistr Erwin Ortner). 13. 11. 2016, Theater an der Wien, premiéra (verze 1865/1847, premíéra verze 1865 11. 11. 2016).
Leave a Reply