Vídeňské festivalové týdny – tedy Wiener Festwochen – patří k přelomu května a června v rakouské metropoli už 65 let. Mezi divadelními událostmi letošních Festwochen byla nová inscenace opery Ludwiga van Beethovena Fidelio pod vedením Marca Minkowského a v režii Achima Freyera.

Fidelio je ve Vídni doma, měl zde světovou premiéru a patří ke kmenovému repertoáru Vídeňské státní opery. Nová inscenace v Theater an der Wien přináší úplně jiný úhel pohledu na klasické dílo jak po hudební, tak po divadelní stránce. Inscenace Otty Schenka se ve Vídeňské státní opeře hraje od roku 1970 a každou sezónu se vrací. První hudební nastudování Leonarda Bernsteina je k dispozici i na DVD. Je to klasika se vším všudy, důstojná a patetická, orchestr hraje ve velkém wagnerovském obsazení a samozřejmě na moderní nástroje.

V Theater an der Wien se hrálo na dobové nástroje, v nižším ladění, ale zato v šílených tempech. Inscenace se neohlížela na tradice ani v nejmenším. Dala stejný prostor nepochopitelnému mučednictví vězněného Florestana a osobní oběti jeho ženy Leonory, čistému padoušství velitele věznice Pizarra i přízemním motivacím lidových postav.

Ve vídeňských souvislostech se do značné míry jedná o revoluční ztvárnění revolučního díla, i když dirigent Marc Minkowski ani režisér Achim Freyer nepředvedli nic, co by se od nich nedalo čekat. Propojení jejich extrémních přístupů se ale vzájemně umocnilo a vytvořilo svérázný operní svět na pomezí bizaru a geniality. Představení nenechalo v klidu patrně vůbec nikoho. Podněcovalo, ohromovalo, dráždilo, iritovalo i žhnulo. Říkalo si o rychlé soudy a zároveň je okamžitě zpochybňovalo. Neustále vyvádělo z míry. Bylo ironické, ztřeštěné, ale při veškerém zpochybňování tradic a jistot drželo pevně pohromadě. Permanentní rozechvělost udržovala diváka v pozornosti, ale zároveň mu bránila se k inscenaci trvale přimknout. Vztah k ní bylo potřeba hledat od minuty k minutě pořád znovu a znovu.

Orchestr Les Musiciens du Louvre zněl přímočaře, pevně, byl průzračný a temný. Historické nástroje naladěné níž, než je dnešní standard, vytvářejí méně lesklý zvuk samy o sobě. Smyčce hrající bez vibrata nic nerozmělňují a jdou přímo k podstatě věci. K tomu se ale přidávala místy až zběsilá tempa, do nichž Marc Minkowski svůj orchestr hnal. Vytvářel zvukový příval, který si intenzitou v ničem nezadal s heavy metalovou vypalovačkou.

• ČRo Vltava, ranní Mozaika 16. 6. 2016➚

Muzikanti přitom stíhali hrát všechny noty, přesně artikulovali, snad jen občas zazlobily lesní rohy. Minkowského expresivní až hysterický styl dirigování dokáže vytáhnout na povrch nádherné barvy. Změnit plynule dynamiku z pianissima do fortissima nebo naopak svede za okamžik. Tempa nechají posluchače a místy i pěvce sotva vydechnout, případně nadechnout. Díky perfektnímu technickému provedení ze strany orchestru ale z hudby nezůstávají jen divoce uhánějící melodie na povrchu, struktura je stále čitelná.

Režisér Achim Freyer vytvořil z Fidelia panoptikum bizarních postav a především se ani nesnažil předstírat, že by opera obsahovala velké jevištní akce. Všechny postavy byly neustále přítomné na jevišti. Zaujímaly víceméně statická místa ve složité konstrukci věznice, kterou ještě komplikovaly několikanásobné projekce. Byl to funkční obraz přímočaře definovaných charakterů usazených do složitě propletených vztahů a motivací.

Jednotlivé postavy byly stylizované do loutek s maskami a přehnanými proporcemi. Marzelline vypadala jako nafukovací latexová panna s ohromnými nahými ňadry. Žalářník Rocco měl obludné břicho a uniformu s knoflíky jako podšálky. Zloduch Pizarro připomínal pouťového ďábla. Leonora měla v těchto souvislostech vcelku střízlivý mužský převlek a Florestan jen úplně jednoduchý kostým.

Čím jednodušší postava, tím přehnanější byla její stylizace – hlupáček Jaquino v mluvených dialozích dokonce koktal. Ideály netrčely ven, zůstávaly uvnitř a v hudbě. Zástup politických vězňů byl až mrazivě mrtvolný. Světelný design scénu většinou udržoval potemnělou a nevyzpytatelnou, dělal z ní bezvýchodné a neproniknutelné peklo.

Pěvci byli velmi dobří, nižší ladění jim svědčilo. Nejde jen o to, že při něm není potřeba hnát hlas do takových výšek, ale více prostoru také dostane střední poloha – pokud v ní tedy pěvec má co ukazovat. Julien Behr jako Jaquino měl takřka barvu barytonu. Ileana Tonca zazpívala Marzelline jako afektovanou husičku, která už by ráda měla svého manžu u stolu i v posteli. Žalářníka Rocca zpíval Franz Hawlata poměrně světlým, charakteristickým basem a víceméně jako komediální roli. Christiane Libor jako Leonora či Fidelio byla vynikající. Zpívala suverénně a dokázala do role manželky, která pro svého manžela nasadí život, dostat ohromné množství výrazu v libovolné rychlosti.

Jevgenij Nikitin jako Don Pizarro spíš ďábelsky vypadal než zpíval, jeho výkonu by prospělo víc expresivity a přímočarosti. Je to výborný baryton, ale asi trošku na jiné role. Michael König v obtížném Florestanově výstupu v úvodu druhého dějství předvedl krásně vyrovnaný hlas hned v úvodním crescendu na slově „Gott“. Kromě vyrovnanosti má jeho hlas ale také objem, průraznost i sytou barvu hrdinného tenoru. Skvěle zazpíval Arnold Schoenberg Chor, závěry obou dějství v něm měly pevný základ.

Reprízy jsou v plánu ještě tři, ta první hned dnes, další v sobotu 18. a v pondělí 20. června. Fidelio na vídeňských Festwochen má potenciál jak nadchnout, tak dokonale otrávit – to podle osobního nastavení každého diváka. Klidný ale z divadla neodejde nikdo.

Ludwig van Beethoven: Fidelio, libreto Joseph Sonnleithner, Stephan von Breuning a Friedrich Treitschke. Hudební nastudování – Marc Minkowski, režie a scéna – Achim Freyer, kostýmy – Achim Freyer a Amanda Freyer, spolupráce na scéně a kostýmech – Petra Weikert, světla – Franz Tscheck, video – Jakob Klaffs, Hugo Reis, dramaturgie Moritz Lobeck. Leonora – Christiane Libor, Florestan – Michael König, Don Pizarro – Jevgenij Nikitin, Rocco – Franz Hawlata, Marzelline – Ileana Tonca, Jaquino – Julien Behr, Don Fernando – Georg Nigl, 1. vězeň – David Sitka, 2. vězeň – Marcell Krokovay. Pohyb – Eva Maria Schaller, Thales Weilinger. Němé role – Gert Alber, Josef Borbely, Andreas Dampfhart, Gunter Matzka, Michael Reardon, Hans Steunzer. Les Musiciens du Louvre, Arnold Schoenberg Chor. 14. 6. 2016, Theater an der Wien, premiéra. V rámci Festwochen 2016.