Interpretace grafických partitur šesti autorů se sešly na albu Partitury a smyčce, které koncipoval Jozef Cseres a vydalo sdružení ad Sensum Bonum. Mezi autory partitur jsou Jan Steklík, Marian Palla či Sonny Halas, mezi interprety Josef Klíč a Tomáš Vtípil. Autory i interprety partitur realizovaných na albu sbližuje kromě zaujetí pro nekonvenční hudební zápis také propojení s brněnskou uměleckou scénou a v tomto případě především jejich spolupráce s centrem Skleněná louka.
Skleněná louka poskytuje přístřeší mnoha aktivitám od poněkud punkové sklepní scény přes tvůrce analogových syntezátorů Bastl Instruments až po Místogalerii v podkroví. Právě tam vzniklo jako živé nahrávky šest z jedenácti tracků na albu, z nichž navíc vedou přímé osobní vazby na zbylých pět. Album tak má nejen funkci kompilace a srovnávacího materiálu, který umožňuje konfrontovat různé přístupy k interpretaci grafického zápisu hudby, ale vytváří také částečný profil Skleněné louky v jejím současném stavu. Použití smyčcových nástrojů zdůrazněné v názvu alba je především vnější a celkově vzato spíš méně podstatný spojovací prvek.
Grafická partitura je výtvarné sdělení, který narozdíl od konvenčního notového zápisu vede hudebníka jen velmi přibližně. Vytištěná skladba v notách je sice v zásadě také grafické sdělení, ale všechny jeho značky jsou natolik svázané s určitým způsobem čtení, že jejich výtvarnou stránku málokdo vůbec vnímá – to je ostatně příznak kvalitní typografie obecně.
Grafická partitura proti tomu tvoří vlastní systém z vlastních značek, jejichž význam mnohdy ani nevysvětluje. A když si vypůjčí něco z konvenčních prostředků – třeba notový papír, symboly pro noty nebo tempové pokyny – obvykle je staví do nejednoznačných a často až bizarních souvislostí. Odmítá jejich běžnou funkci a nutí i profesionálního interpreta, aby přemýšlel o svém každodenním zdroji informací jinak. Asi jako když náhodný turista objeví při bezcílném bloumání kolem neznámé vesnice pramen, o kterém starousedlíci nemají ani tušení, protože je na místě, kam podle místních zvyků nikdo nechodí.
Osoba autora a interpreta je v žánru grafických partitur mnohem propojenější, než při hraní běžných not, a vzhledem ke konvenční kompozici je tu maximálně zpochybněná role autora hudby. Dvě interpretace jedné partitury mohou vést k diametrálně odlišným výsledkům, zvlášť když zápis velmi často neuvádí ani nástroj, na který se má hrát. Hudebníci si volí cokoliv podle svých úvah a nakonec i album Partitury a smyčce obsahuje několik takových momentů.
Nejsilněji je mezi autory grafických předloh zastoupen Pavel Rudolf, jehož geometrické konstrukce vytvářejí dojem takřka inženýrsky přesné představy o partituře a jejím významu. V tomto konstruktivistickém duchu se mu blíží také Sonny Halas, jehož The Snow Case vypadá jako kříženec mezi notovým zápisem a technickým výkresem rýsovaným ručně na prkně a popisovaným podle šablony. Na jejich partiturách se podílejí Michael Delia, Jennifer Helia, Zsolt Sörés, Josef Klíč a skupina Colophony.
Na zcela opačném pólu stojí partitury Mariana Pally, který nechal svá plátna poťapat od slepic a výsledky nazval podle intenzity ťápot Allegro a Andante. Je paradoxní, že Palla jako školený hudebník a bývalý kontrabasista operního orchestru šel od konkrétního zápisu nejdál ze všech autorů předloh. Jeho paritury hraje Michael Delia.
Grafik Jan Steklík pracuje s notovým papírem, na němž nechává hospodské otisky – propálené skvrny a čáry narušující jinak prázdné osnovy. Jednou partiturou v podobném duchu přispěl Jan Zuziak. Jejich grafiky hrají Tomáš Vtípil a Zsolt Sörés.
Skladatel Peter Graham vytvořil vícedílnou partituru – jedinou, která se nevejde na jeden až dva listy. Jeho práce ignoruje rytmus a výšky tónů a zaměřuje se na popis dynamiky, tempa a dalších výrazových pokynů, které povyšuje na hlavní sdělení partitury. Jeho práci interpretují Filip Skřivának a Jan Zlámal.
Grafické partitury interpretované na albu prošly všechny výstavami v Místogalerii, za nimiž stojí Jozef Cseres jako kurátor. Jeho výběr ze širokého materiálu vytvořil na albu Partitury a smyčce několik pomyslných dvojic propojených autorsky, interpretačně nebo v obou polohách. Jennifer Helia a Michael Delia interpretují partituru Bez názvu – Circle Blues Pavla Rudolfa dvěma způsoby – blízkými rytmickou koncepcí a odlišnými zvukově. Jednu Rudolfovu partituru ztvárnil dvakrát také violista Zsolt Sörés, jeho interpretace Propalované partitury – Elevated Spots Jana Steklíka je v silném protikladu k Tomáši Vtípilovi. Ten u Propalované partitury – Bobo pracuje se samply, z nichž trčí zvuk smyčců jako z céčkového filmu v amatérské produkci. Partituru Jana Zuziaka Rez a kladivo interpretuje Vtípil dynamicky decentně s výraznou rolí houslí.
Zřetelně systematickým přístupem se na albu vymykají především Halasův The Snow Case ve zpracování Josefa Klíče a Grahamova Fantazie pro šest violoncell, jejíž zápis je v rámci žánru málem až „přesný“. Album obsahuje jednotlivé partitury v bookletu, takže je možné sledovat, z jakých předloh interpreti vycházejí a v těchto dvou případech vzniká opravdu silné pouto mezi viděným a slyšeným, z nějž se dá i zpětně jakýsi systém odvodit. Rozdíl ve vnímání je zvlášť patrný u The Snow Case, který v Klíčově podání získává svou zvukovou podobu, zatímco v interpretacií skupiny Colophony se styčné body s předlohou hledají jen těžko. Až ironicky důkladná je naopak Vtípilova interpretace Steklíkových skvrn v partituře Bobo.
Album Partitury a smyčce stojí na hranici kompilace a koncepce. Ke koncepčnosti přispívají již zmíněné spojnice a oblouky mezi některými skladbami, které jako by album tlačily takřka k symetrickému vnímání. Významnou roli sehrává také mastering Tomáše Vtípila, který jednotlivé tracky nahrané na různých místech sjednocuje do kompaktního technického rámce. Kompilační rozměr vznikl pravděpodobně snahou vytvořit reprezentativní průřez čtyřmi původními výstavami, rozhodně nepřevažuje a netáhne album směrem k náhodné míchanici.
Leave a Reply