Velkolepá hudba, perfektní hudební nastudování, vynikající pěvecké výkony, nádherná scéna a mezi tím vším inscenační prázdnota. Tak by se dala ve stručnosti popsat nová produkce Parsifala ve Vídeňské státní opeře. Zatímco hudební stránka byla naprosto nekompromisní, režie neustále nutila k přemýšlení, co a proč se vlastně na jevišti děje.

Posvátný scénický rituál Richarda Wagnera Parsifal je jedním z úhelných kamenů vývoje opery i hudby, Claude Debussy o něm mluvil jako o jednom z nejnádhernějších zvukových pomníků. Čistě hudební kouzlo Wagnerovy partitury je snad nejomamnější ze všech jeho děl včetně Tristana a Isoldy, hudba vyzařuje proměnlivé paprsky měkkého světla procházejícího skrz broušené sklo. A to je zatím jen samotná hudba, která je zvukovým obrazem hledání harmonie a spásy světa, tajemství znovuzrození a věčného života. Wagner v Parsifalovi hledí daleko do věčnosti i do budoucnosti, v níž má přijít nejen jeho smrt, ale již brzy také impresionismus a o mnoho let později spektralismus.

Není vůbec od věci porovnat si, jak se s tvůrčím i pozemským životem rozloučili dva velcí mistři opery 19. století Wagner a Verdi – Vídeňská státní opera má na repertoáru obě jejich poslední scénická díla. Parsifal a Falstaff jsou zdánlivě neslučitelné světy i osoby. Jeden dojde k osvícení skrze soucit a dostane možnost zachránit svět, druhý jako nepoučitelný požitkář skončí u zjištění, že všichni jsou blázni. Parsifal prochází mysteriózním hudebním dramatem, jehož průběžnou linií je spása Kundry, která se smála Kristovi na kříži, a teprve Parsifalův křest ji vysvobodí z věčného utrpení. Falstaff se motá ansámblovou komedií, svou vlastní absenci charakteru si na plnou hubu omlouvá zkaženou společností a nakonec se vysměje sám sobě i všem okolo. Vypadá to, že spletitost Falstaffa bez jasného cíle má dnes navrch, ale blouznivci a snivci hledící k pevnému bodu ve vesmíru také ještě zdaleka nevymřeli. Zdá se, že oba velcí skladatelé viděli svět stejně ostře a přesně, jen každý po svém – snad jen Wagner se díval víc do nebe a Verdi na zem. Současné inscenace obou děl ve Vídeňské státní opeře spojuje fakt, že jejich kvalita vyloženě stojí na hudbě, a v Parsifalovi mnohem zásadněji.

Dirigent Semjon Byčkov vedl orchestr velmi koncentrovaným způsobem a po většinu představení velmi tiše. Obdivovatelé Wagnerova symfonismu se k němu museli přece jen trošku propracovávat, ale pokud nastražili pořádně uši, dostalo se jim také patřičné odezvy. V jemném a nehlučném orchestru se prolínaly zvukové barvy v krásné a plynulé návaznosti. K symfonické struktuře se už v orchestrálním projevu přidávala belcantová kouzla s barvou hlasu – i když se jednalo o hlasy nástrojů. Semjon Byčkov ovšem zacházel dynamikou pestře i na obecně tišší úrovni a dokázal orchestr v okamžiku vyburcovat k ohromujícím vrcholům. Orchestr Vídeňské státní opery připomněl, že hudba Richarda Wagnera je jeho nejvlastnější svět a ne nadarmo se první studiová nahrávka Prstenu Nibelungova natáčela právě s ním. Celkově umírněná dynamika prospívala nejen vnímání barev, ale také pěvcům, kteří se nemuseli trápit, ale mohli skutečně tvořit své role.

Nina Stemme jako vlastním hříchem štvaná Kundry byla výrazná i ve třetím dějství, v němž zpívá pouhá dvě slova. Už sama její přítomnost na jevišti je elektrizující a oduševnělý projev jejího plně a vyrovnaně znějícího dramatického sopránu z předchozích dějství jako by zněl ještě poslední hodinou a půl, kdy nezpívá. Má objemný, a přitom měkce a bez násilí vedený hlas, navzdory tmavé barvě stoupá lehce i do výšek (připomene tím svoje legendární severské kolegy Kirsten Flagstadt nebo Lauritze Melchiora). Kundry zmítající se mezi temnými silami a touhou po spáse byla v podání Niny Stemme spíš oslnivá psychologická studie než zazpívaná role, jíž pěvkyně svrchovaně sloužila – dienen, dienen.

Pronikavý vhled do rolí ale zdobil prakticky všechny představitele hlavních rolí. Gerald Finley vyzpíval Amfortasovo zoufalství jako charakterní studii muže, který vlastní vinou trpí a ztratil víru v nápravu – on je vlastně paralelou Kundry, stejně jako ona čeká na vysvobození a jiné než smrt ho nenapadá. Jestli při jeho monolozích něco rušilo soustředění, tak občasný záblesk myšlenky, že by z něj byl parádní Rigoletto. Pokud si někdo ještě dnes myslí, že Wagner je jakési úplně jiné zpívání než italská opera, Finley by ho jistě přesvědčil, že styčných bodů je víc než dost. Hlasovým protipólem byl Finleymu představitel kouzelníka Klingsora Jochen Schmeckenbecher. Jeho přímočaře průrazný baryton charakterizoval ničitelský princip bezvadně.

Představitel Gurnemanze Kwangchul Youn svou rozsáhlou roli průvodce dějem ztvárnil s nenápadnou a neselhávající kvalitou. Předlouhá vyprávění podával skutečně jako vyprávění, plynule, s propracovaným výrazem a beze stopy monotónnosti. Na jeho monolozích by se dalo možná nejlépe dokumentovat, jak relativně plyne hudební čas. Navzdory jejich rozměrům držel mysl v napjaté a nepolevující pozornosti.

Představitel titulní role Christopher Ventris vytvořil Parsifala hrdinského, sebevědomého a ani ve chvílích největšího zoufalství neselhávajícího. Jeho Parsifal emoce prožíval, ale nepotácel se v nich. A došel ke svému předurčení s vědomím, že jinak to být nemůže. Parsifal má mezi velkými tenorovými partiemi u Wagnera specifické postavení: je to role posvátná, opředená kouzlem a vznešeností, ale zároveň vlastně nepříliš vděčná. Ve Wagnerových operách si snad všichni velcí tenoroví hrdinové užijí na jevišti víc slávy než on – Parsifal ale zachraňuje svět soucitem nevinného blouda, nikoli bušením do kovadliny a zabíjením draků. Dát mu odpovídající výraz je mimořádný úkol a Christopher Ventris se mu rozhodně nezpronevěřil.

Inscenace se odehrávala v kulisách secesní Vídně vytvořených podle vzoru architekta Otty Wagnera – mimo jiné autora starého vídeňského dopravního systému, ale v tomto případě především psychiatrické nemocnice Steinhof. V jejím interiéru se odehrával Parsifal, jak ho ztvárnil režisér a autor scény Alvis Hermanis. Společenství Svatého Grálu sídlilo v nemocničním kostele, Klingsorova temná kouzla probíhala na operačním sále. Objektem zájmu byl lidský rozum i duše symbolizované mozkem. Zářící mozek z průzračného kamene – snad křišťálu – představoval Svatý Grál, posvátné kopí protínalo obrovskou maketu mozku v Klingsorově operatérské dílně. Hierarchie rytířů Grálu sahala od vedoucích lékařů až po nejubožejší pacienty. Zatímco společenství Grálu se snažilo zachránit zdravé mysli svých pacientů „měkkými metodami“ a vírou, Klingsor prováděl operace mozku se záměrem ovládnout své oběti. I Amfortas měl ránu na hlavě, nikoli v boku.

Hermanisova adaptace rozhodně nepostrádala jakýsi nápad a spojitost s tématem, ale bohužel připravovala Parsifala o jeho nejzásadnější atributy a vzbuzovala nedobrý dojem. Nebyla to rozmrzelost ani zuřivost nad režií, které se nepodařilo reflektovat vznešenost, idealismus a tajemství díla. Spíš jakési permanentní a nepříjemně iritující překvapení, jak je inscenace slabá a neúčinná. Probíhala přitom v krásných obrazech, scéna byla prostě úžasná, ale i tak se jednalo o souvislou divadelní pustinu. A to nelze upřít režii silná místa při vyjadřování některých interakcí.

Kundry v klecovém lůžku a poprvé příchozí Parsifal na sebe reagovali s okamžitým a přirozeně působícím zájmem. Když se v závěru prvního dějství otočil odcházející Amfortas za Parsifalem a na chvíli na sobě spočinuli pohledem, ve vzduchu jen visela otázka po důvodu králova utrpení, které zatím ještě pouhý bloud Parsifal nepochopil. Režisér nechal Kundry ve třetím dějství odhalit Svatý Grál a zdůraznil tím její roli v opeře.

Řídké chvíle nabízející příležitosti k efektním řešením ale Hermanis naopak úplně ignoroval. Zázrak s kopím vrženým Klingsorem, které se má zastavit nad Parsifalovou hlavou, ani nenaznačil: Parsifal kopí prostě vytáhl z modelu mozku. Když se měla zhroutit za mohutného fortissima Klingsorova říše, temný magik pouze pomohl vyčerpané Kundry – svému nejúspěšnějšímu, a přece nedotaženému experimentu – dojít ke gauči. Na jevištním ztvárnění Parsifala neiritovala režisérská drzost či neúcta k dílu, ale prázdnota. Uprostřed scénické velkoleposti, z níž už nebylo kam gradovat, se odehrávalo velké nic.

Hudební stránka vídeňského Parsifala je ovšem natolik silná, že by výhrady k inscenaci od návštěvy neměly odradit. Člověk se sice dívá na esteticky působivé obrázky, aniž rozumí jejich smyslu, ale díky hudbě se od nich snadno odpoutá. A bude-li mít místo někde výš s výhledem do orchestru, naskytne se mu interpretační divadlo, které s sebou provádění Wagnerových partitur vždy přináší. Od sehrané práce dirigenta s ohromným orchestrem i s pěvci, až po průběžné pečlivé dolaďování tympánů. Nejbližší reprízy jsou v plánu 9., 13. a 16. dubna 2017.

Richard Wagner: Parsifal, libreto skladatel. Hudební nastudování – Semjon Byčkov, režie a scéna – Alvis Hermanis, kostýmy – Kristine Jurjane, světla – Gleb Filshtinsky, video – Ineta Sipunova. Amfortas – Gerald Finley, Gurnemanz – Kwangchul Youn, Parsifal – Christopher Ventris, Klingsor – Jochen Schmeckenbecher, Kundry – Nina Stemme, Titurel – Jongmin Park, 1. Rytíř grálu – Benedikt Kobel, 2. Rytíř grálu – Clemens Unterreiner, 1. Zbrojnoš – Ulrike Helzel, 2. Zbrojnoš – Zoryana Kushpler, 3. Zbrojnoš – Thomas Ebenstein, 4. Zbrojnoš – Bror Magnus Tødenes, 1. Květinová dívka / 1. skupina – Ileana Tonca, 2. Květinová dívka / 1. skupina – Olga Bezsmertna, 3. Květinová dívka / 1. skupina – Margaret Plummer, 1. Květinová dívka / 2. skupina – Hila Fahima, 2. Květinová dívka / 2. skupina – Caroline Wenborne, 3. Květinová dívka / 2. skupina – Ilseyar Khayrullova, Hlas z nebes – Monika Bohinec. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 6. 4. 2017 (druhá repríza, premiéra 30. 3. 2017), Wiener Staatsoper.