Před sedmdesáti lety a třemi dny byl v Hřištích u Přibyslavi zastřelen generál Vojtěch Luža. V legiích mu přezdívali „Boris Hrozný“, odmítal přijmout Mnichov i kapitulaci, vstoupil do domácího odboje, ale konce druhé světové války se nedožil. Jako jediný český generál během ní zahynul se zbraní v ruce.

Znal jsem jeho jméno od dětství, vyrůstal jsem totiž na ulici pojmenované po něm, kousek od vily Tugendhat. Jako účastník nekomunistického odboje a legionářsko-prvorepublikové garnitury nepatřil Vojtěch Luža (23. 3. 1891 – 2. 10. 1944) mezi oslavované válečné hrdiny po únoru 1948, ale je docela možné, že jeho prudká a nekompromisní povaha by si neříkala o všeobecnou oblibu za žádného režimu. Voják to byl vzdělaný, zřejmě velmi schopný a moderně uvažující – ve svých úvahách o způsobu boje odmítal brát za základ opevněné linie a dával přednost tankům. Narodil se v Uherském Brodě, studoval techniku v Brně, během první světové války byl v Rusku zajat a vstoupil do legií. V Rusku přijal i pravoslavný křest a jméno Boris. Po obsazení Československa v roce 1939 začal spolupracovat s odbojovou skupinou Parsifal➚, poněkud paradoxně stejnojmennou se scénickým rituálem Richarda Wagnera. V roce 1941 přešel do připravené ilegality, organizoval odbojovou činnost v Čechách i na Vysočině. Tam má také pomník➚ 3. úderná rota generála Luži – najdete jej v lese na cestě mezi Tišnovem a Skaličkou. Vojtěch Luža byl zastřelen v hospodě při přestřelce s protektorátními četníky. Ti byli na oplátku asi o tři týdny později popraveni skupinou partyzánů, jejímž členem byl i Lužův syn Radomír.

Dnešní matiné je tedy věnováno Vojtěchu Borisi Lužovi a výročí jeho smrti. Na úvod si poslechneme hudbu Zdeňka Lišky k filmu Otakara Vávry Osvobození Prahy. Po ní následuje smuteční symfonie Asrael Josefa Suka, Bavorský rozhlasový orchestr řídí Rafael Kubelík.