Závěrečný koncert festivalu Moravský podzim připomínal hlášení rádia Jerevan – neustále bylo potřeba něco uvádět na pravou míru. O kvalitě provedení lépe vůbec nemluvit.

O první změně programu se vědělo již delší dobu, původně plánovaný klavírní koncert Sergeje Prokofjeva byl nahrazen Klavírním koncertem č. 1 Petra Iljiče Čajkovského. I ty nejpopulárnější skladby je potřeba občas zahrát, ale pokud není možné dodat jim punc výjimečnosti mimořádnou interpretací, je lépe nechat je odpočívat, a v rámci festivalů obzvlášť. Těsně před koncertem jsme se dozvěděli, že z technických důvodů nebude provedena ani Slavnostní předehra A dur Dmitrije Šostakoviče. Vznikl tak nakonec dramaturgicky zcela tuctový večer násobený interpretační bídou.

Pokud nebyla Šostakovičkova předehra provedena “z technických důvodů”, rád věřím tomu, že se jednalo o technické problémy členů orchestru. Sotva si vzpomenu, kdy jsem slyšel tak špatné žestě, jejichž falešné tóny a špatné nástupy otevřely Čajkovského klavírní koncert. Troufám si tvrdit, že nenastoupily správně za celý večer ani jednou a nemyslím to jako nadsázku. Dřeva se snažila žestě v jejich hudební robotě dostihnout, ale přece jen hrála o málo lépe. Smyčce měly rusky zemitou barvu, kterou mám rád, místy ovšem přecházela až k nekultivovanému tónu a nepřeslechnutelná byla rozvrzaná violoncella.

Vladimir Verbickij spíš taktoval, než interpretoval. Bouře drásavých citů, kterou by posluchač čekal od Čajkovského vznešeného sentimentu a Rachmaninovovy hluboké melancholie, se nedostavovala. Je ovšem těžké vytáhnout nějaký výraz z orchestru, který vlastně není schopen ani přehrát jednotlivé party. I tak se mi ale nezdálo, že by dirigent měl nějakou koncepci, kterou orchestr není schopen adekvátně naplnit. Především velké hudební plochy Symfonie č. 2 Sergeje Rachmaninova o tom zřetelně svědčily. Plynuly v monotónním uspávajícím proudu klidné řeky v létě, u níž se tak dobře myslí na něco jiného nebo podřimuje.

Sergej Tarasov měl rychlé prsty, ale nelíbil se mi jeho tón, který zněl obyčejně a nepropracovaně, což se projevilo především v pomalé větě Čajkovského koncertu. Postrádala zpěvnost a lyriku, zvuk klavíru byl ostrý, bez legata. Nejlépe vyzněla třetí věta, kde se střídá tutti orchestru s brilantními pasážemi klavíru. Ty Tarasovovi vyhovují, protože se v nich do značné míry ztrácejí nedostatky v tvorbě tónu. Potvrdil to i Let čmeláka, který interpret zahrál jako druhý přídavek.

Možná slovo přídavek v souvislosti s nevydařeným koncertem překvapí, ale bohužel je to tak. Naše publikum si nechává líbit úplně všechno, ať už v obchodech s potravinami nebo v koncertních sálech. Stačí efektní skladba, levné vstupenky a o úspěch je postaráno bez ohledu na kvalitu provedení.

Petr Iljič Čajkovskij: Klavírní koncert č. 1 b moll, op. 23, Sergej Vasiljevič Rachmaninov: Symfonie č. 2 e moll, op. 27. Hudební nastudování: Vladimir Verbickij, Sergej Tarasov – klavír, Ruský akademický symfonický orchestr města Voroněž. 21. 10. 2011, Janáčkovo divadlo, Brno. V rámci festivalu Moravský podzim.