Provedením Stabat Mater zůstal Velikonoční festival duchovní hudby věrný tradici, ani v nejmenším ji však nesledoval mechanicky. Už z programu zahajovacího koncertu byla zřetelná poučená snaha, aby se festival stal skutečnou uměleckou událostí.

Úvodní koncert byl sestaven nejen se smyslem pro hudební a duchovní souvislosti skladeb samotných, ale také s pochopením pro význam vlastního slova festival. Byli jsme svědky dvou českých a jedné úplné premiéry, jednalo se tedy o událost z uměleckého hlediska skutečně slavnostní a mimořádnou. Nezvyklé a z akustického hlediska nanejvýš vítané bylo i opomenutí katedrály sv. Petra a Pavla, koncert se uskutečnil v mnohem vhodnějším chrámu sv. Jakuba.

Mimořádný byl i komorní sbor K012, který si dirigent Jaroslav Kyzlink sestavil pro tuto příležitost z osvědčených zpěváků z několika ansámblů, s nimž pracuje při jiných příležitostech. Výsledkem bylo pěvecké těleso vysokých kvalit, které dokázalo nastudovat velmi náročné skladby v krátkém čase a na vysoké úrovni. Na pěvcích bylo znát, že se skutečně zabývají interpretační stránkou věci, nikoli zápasem s technickými překážkami. Je velká škoda, že se nepodařilo podobným způsobem sestavit i orchestr, zvuk smyčců Czech Virtuosi nepěkně kazil výborný výkon sboru. Je nutno říci, že se nejednalo ani tak o chyby v nastudování, ale individuální nedostatky v samotné tvorbě tónu a intonaci kamuflované velkou dávkou vibrata.

Seven Last Words from the Cross (Sedm posledních slov Kristových) Jamese MacMillana bylo prvním krokem na cestě úvodním večerem od Kristova ukřižování k truchlení nad jeho smrtí. Mimořádné nároky musel zvládnout především sbor, který se ukázal v nejlepším možném světle. Vyrovnaná intenzita i barva všech čtyř hlasů, jistota v opakovaných nástupech v krkolomných výškách, celkově ušlechtilý zvuk – měli jsme co do činění s vynikajícím ansámblem. Výborně mu zněly jak “fanfárová” část Woman, Behold Thy Son!, tak komorní Ecce lignum crucis v dělených hlasech, kde se vyznamenaly především tenory. Jaroslav Kyzlink nastudoval MacMillanovu kompozici výborně co se týká sboru, ale orchestr neuhlídal, jak už jsem naznačil výše, to ostatně platí pro celý koncert. MacMillanova kompozice z roku 1993 u nás byla uvedena poprvé a troufám si tvrdit, že úspěch nebyl zdaleka pouze zdvořilý. McMillan se nedržel pouze sedmi posledních slov, ale dodal také další biblické a liturgické texty jako komentáře.

Následující Videns autem centurio zkomponoval František Emmert na objednávku festivalu. Zhudebnil v ní tři verše z 23. kapitoly evangelia sv. Lukáše zachycující slova setníka pod křížem s mrtvým Kristem. Vytvořil tak logický dějový přechod k závěrečné Stabat Mater Arvo Pärta. Bez předchozí znalosti skladby si provedení netroufám příliš hodnotit, dojem však zanechalo velice dobrý. Sbor a capella vytvořil náladový i dynamický předěl v celkově meditativně laděném večeru.

Sekvence Stabat Mater patří na úvod festivalu tradičně, její v podstatě současné zhudebnění je však naprostou novinkou. Arvo Pärt sice patří k nejrespektovanějším skladatelům současnosti, jehož kompozice už patří k běžnému repertoáru, ale od Antonína Dvořáka či Pergolesiho je k němu daleko. I pro znalce Pärtovy tvorby mohla být novinkou verze pro komorní sbor a  orchestr, skladba je původně určena pro tři hlasy, housle, violu a violoncello. Dramaturgie publikum nijak nešetřila a zcela správně neudělala ze současné hudby povinnou úlitbu božstvům nesrozumitelného umění na začátek, která je potom zavalena vydatnou dávkou klasicko-romantického repertoáru, aby si přišel na své i “obyčejný člověk”. Ostatně Pärtova průzračná kompoziční technika není k posluchačům nijak krutá, chce od nich ze všeho nejvíc ochotu aktivně vnímat a nechat se hudbou ozářit. Provedení probíhalo v povlovných meditačních vlnách a pestré práci s barvou sborových hlasů, na níž úspěch interpretace stojí nejméně z poloviny.

Velikonoční festival duchovní hudby se pokouší vykročit velmi sympaticky novým, do jisté míry i riskantním směrem. Dramaturgie přestala svádět vlastní lenost na konzervativní vkus publika. Dramaturg letošního ročníku Vladimír Maňas nestaví na stokrát omletých kusech ani na pochybných hvězdách, ale na dobře vybraném repertoáru provedeném odpovídajícími interprety ve vhodných prostorách. Není to bohužel taková samozřejmost, jak by se mohlo na první pohled zdát a doufejme, že kvalitativní posun přitáhne i publikum, které doposud tyto “oficiální” akce opomíjelo, ať už intuitivně či programově.

James MacMillan: Seven Last Words from the Cross (premiéra v ČR), František Emmert: Videns autem centurio, (premiéra, skladba na objednávku festivalu), Arvo Pärt: Stabat Mater (premiéra v ČR). Hudební nastudování Jaroslav Kyzlink, komorní sbor K012, Czech Virtuosi. 1. 4. 2012, kostel sv. Jakuba, Brno. V rámci Velikonočního festivalu duchovní hudby.