Co vlastně lidé Beethovenovi, jednomu z největších skladatelů všech dob, za jeho života vytýkali? Stručně řečeno měli jeho hudbu za kravál a zmatek bez melodie a rytmu. To je výtka, kterou řada z nás jako soud nad nějakou hudbou pravděpodobně slyšela. A čím je hudba soudobější, tím je výskyt podobného vyjádření pravděpodobnější.

Za největšího frajera mezi skladateli označila Ludwiga van Beethovena bez váhání Veronika Jarůšková, houslistka a zakladatelka Pavel Haas Quartetu. „Co je to za Beethovena?“ je prý typická otázka po identitě současného autora, jehož dílo se dostalo na pulty symfonického orchestru. Alespoň to tvrdí hudebnicko – český slovník, který je součástí katalogu České filharmonie➚ na sezónu 2016/17 2014/15.

Beethoven (1770–1827) to neměl za svého života u lidí lehké, za šílence ho měli posluchači i konzervativní hudebníci ještě řadu let po jeho smrti. Jeho dílo těžce prosazoval i Richard Wagner během svého kapelnického působení v Drážďanech v letech 1842–49 – a to byl osobou ve městě váženou a oblíbenou. Dnes je Beethoven obecně uctívaný génius, ale jeho jméno je v symfonickém slangu synonymem pro nepohodlného cvoka pořád.

Revolucionáři to ale měli vždy těžké a je opravdu nesnadné se rozhodnout, kdo dělá jen kravál a kdo za ním má i něco jiného. Jít na výstavu soudobého výtvarného umění a říct „to bych namaloval taky“ je tak snadné. Jít na koncert soudobé hudby a dávat najevo, že nelze rozeznat, kdy ansámbl ladí a kdy už hraje, je další pohodlná cesta k posílení vlastního ega. Je ale nanejvýš pravděpodobné, že to publikum při prázdných kvintách začátku Beethovenovy 9. symfonie také nevědělo. A naštěstí byli a jsou na světě i posluchači, kteří nechodí na koncerty odpočívat, ale prahnou po něčem podnětném – třeba i za cenu bolesti a nejistoty.

Jedinou cestou, jak se v komplikovaném světě soudobé i jiné hudby zorientovat, je pečlivé naslouchání. A dobré také je nelpět příliš na oblíbených autorech, nevytvářet si svůj malý, uzavřený a pohodlný posluchačský svět. Život v naší republice plyne v míru, není tu hlad, uprchlíci sem také nechtějí – máme pro zkoumání zdánlivě nepochopitelných a spletitých uměleckých labyrintů ty nejlepší podmínky.

Dnešní matiné zahájí klavírní Sonáta č. 32 c moll, op. 111. Jedno z posledních klavírních děl, které Ludwig van Beethoven napsal pochází z let 1821–22. Následuje Koncert pro violoncello a dechový orchestr z roku 1988. Matiné zakončí Fiakerlied ze sbírky vídeňských písní z roku 1885. Všechny tři části spojuje Friedrich Gulda – v první jako klavírista, ve druhé jako skladatel a dirigent, ve třetí jako klavírista a autor úpravy pro klavír. Violoncellový koncert hraje Heinrich Schiff a Mnichovský filharmonický orchestr.