Nahlížet přes plot k sousedům a šmírovat, co mají jiného a lepšího, je celosvětově rozšířený sport. Motivace k hledání cizích inspirací mohou pramenit z ušlechtilého hledání i ze zcela přízemní nenasytnosti. Brněnští filharmonici vykročí do nového roku programem sestaveným ze skladeb, jejichž autoři hledali podněty jinde než u sebe doma.

Cestování a touha po dálkách – co všechno se za nimi může skrývat! Obraz poutníka hledícího v horách do neznáma je klíčové dílo romantismu: nespokojená a rozevlátá mysl chce být kdekoliv, jenom ne na místě, kde je právě teď. Cizí země jsou zdrojem přívalu nových vjemů a potravy pro lidskou duši i zrak, který se podle Druhé knihy džunglí nikdy nenasytí, stejně jako šakalův chřtán nebo opičí pracky: cestování je pravým opakem meditace. Do ciziny odjíždějí lidé, kteří doma nemohou svobodně žít, mluvit nebo jen řádně pracovat. Za hranicemi vlasti se přitom často skrývají poklady dost podobné těm, které má člověk za humny, kde si jich ani nevšimne. Vzdálené země jsou přítelkyněmi snění o lepším světě, ale někdy také jen zdrojem exotického a dráždivého povrchu, který dodá přitažlivosti konvenčnímu produktu z domácích zdrojů.

Volné pásmo skladeb, které zařadila Filharmonie Brno do svého novoročního koncertu, je samo o sobě hudební cestou. V jejím průběhu se setkají skladatelé, kteří cestovali za poznáním, za obživou, za svobodou i za inspirací. Nejstarší z nich se narodil roku 1824, nejmladší zemřel teprve před sedmnácti lety. Koncert tím také připomene, jak relativní veličinou je čas a jaká kouzla s ním lze prostřednictvím hudby provádět. Do večera, který trvá jen něco málo přes hodinu, se vtěsnají takřka dvě století hudebních i politických dějin Evropy. S nimi jsou provázány také osudy pěti skladatelů, z nichž každý měl k cestování a hledání zahraničních inspirací jiný důvod.

Bezstarostné cesty po Itálii

Vojenská fanfára, která zahajuje Italské capriccio od Petra Iljiče Čajkovského (1840–1893), jako by hnala posluchače do boje. Její ráz připomíná úvodní motiv Beethovenovy Eroicy, a možná ještě víc Wellingtonovo vítězství – jednu ze skladeb velkého vídeňského klasika, která až zaráží povrchností sdělení a na niž by snad bylo lépe zapomenout. Člen Mocné hrstky, skladatel César Kjuj hodnotil Italské capriccio podobně: jako dílo bez umělecké hloubky. Snad v něm viděl jen sérii obrázků z cest po Itálii. I dnešní posluchač může mít dojem, jako by mu skladatel ukazoval fotky z dovolené. Hudební fotograf Čajkovskij ale věděl, jak udělat líbivý záběr a neupadnout při tom do pasti kýčovitých západů slunce.

V jeho kompozici jsou slyšet trubky z kasáren italských karabiniérů, v jejichž sousedství bydlel. Ozve se ohlas pouliční kapely i melodie lidové písně opěvující krásu toskánských dívek. Až na jih Itálie přivede skladbu energická tarantella – tanec, s jehož rytmem a veselím seznámil celý svět skladatel Nino Rota ve své hudbě k mafiánské trilogii Kmotr. Italský folklor i opera od té doby slouží jako stereotypní filmový prostředek k dokreslení prostředí organizovaného zločinu. Čajkovskij však předem udělil italské hudbě generální pardon: jako by napsal soundtrack k filmu o Itálii bez kriminality. O zemi, kde za krásou není potřeba chodit do vatikánských chrámů ani do paláců ve Florencii. Stačí procházet ulicemi měst i venkovskou krajinou a dobře se dívat kolem sebe.

Hrbáč na anglickém trůnu

Stvořitel české národní hudby Bedřich Smetana (1824–1884) urazil ve svém vývoji fantastickou mentální cestu. Roku 1854 dokončil Triumfální symfonii, která je prošpikovaná citáty z rakouské hymny Zachovej nám, Hospodine, a skladatel ji věnoval jako svatební dar císaři Františku Josefu I. a jeho manželce Sissi. O pouhých osmnáct let později ale dokončil hudební mýtus Libuše zamýšlený jako slavnostní dílo ke korunovaci téhož panovníka českým králem. Ke slavnostní ceremonii nikdy nedošlo. Dodnes je ale fascinující představa, jak čerstvě korunovaný vládce údajného „žaláře národů“ naslouchá Libušinu proroctví o českém národu, který nikdy neskoná.

Za tímto osobním vývojem poněkud bledne i význam Smetanových skutečných cest, které ho v době tvůrčích začátků vedly také do Lipska za Franzem Lisztem. Klavírní, skladatelská i společenská hvězda své doby byla rovněž vytrvalým mecenášem, ať už jako zdroj hudební inspirace či materiální pomoci. Jeden z dobročinných koncertů odehrál roku 1846 také v brněnské Redutě: výtěžek věnoval klášteru alžbětinek na dnešní ulici Kamenná. Lisztův vliv a dobová obliba Shakespearových her stály u zrodu Richarda III. – Smetanovy první symfonické básně. Skladatel ji označil za ilustraci k dramatu. Cesta titulního hrdiny na anglický trůn i jeho pád se ve Smetanově hudbě odehrává – podobně jako u Čajkovského – v iluzi filmových obrazů.

Premiéra Richarda III. se odehrála v lednu roku 1862 v Praze na Žofíně. V té době Smetana začínal hledat libretistu pro operu, s níž by se zúčastnil skladatelské soutěže hraběte Harracha. Lisztův vyznavač a následovník se měnil v samostatnou skladatelskou osobnost. Pražané už tehdy díky Františku Škroupovi znali Bludného Holanďana i Tannhäusera a není divu, že jim Smetanova symfonická hudba připomínala Richarda Wagnera. Ve skutečnosti však z obou dvou slyšeli spíš jejich společného hudebního otce Liszta. Cesty myšlenek jsou často mnohem zajímavější než bloumání po cizích zemích.

Skladatel ve službách RAF

Varšavský koncert a jeho úvodní akordy bezpochyby vytrhnou z letargie každého, kdo je slyší poprvé: vzbuzuje totiž neodolatelný dojem, že se právě rozezněla neznámá skladba od Sergeje Rachmaninova. Autor klavírního koncertu, britský skladatel Richard Addinsell (1904–1977) se věnoval především filmové hudbě, ve které je skladatelům dovoleno hodně. Na původnost zdrojů ani autorského rukopisu se nehledí tolik jako v koncertní tvorbě. S jistým despektem by se dalo říci, že důležitá je hlavně schopnost vytvořit „atmošku“. Ve skutečnosti se však – alespoň u špičkových autorů – jedná o schopnost zapadnout do složitého soukolí filmu, neztratit se v něm a posílit účinek obrazu. V ideálním případě dokonce vytvořit významovou mapu filmu – stačí si vzpomenout na zadumanou a melancholicky váhavou linii první řady seriálu Nemocnice na kraji města, jak ji hudebně zakódoval Jan Klusák.

Vpašovat do filmové hudby celý klavírní koncert je pro skladatele sen, který se může splnit jen málokdy. Film Dangerous Moonlight (česky Nebezpečný měsíční svit) přivedl roku 1941 na plátno příběh fiktivního polského skladatele Stefana Radetzkyho, který odmítal opustit vlast i po vpádu hitlerovské – a historicky přesně také sovětské – armády. V současnosti až zamrazí z paralely s žijícím ukrajinským skladatelem Valentinem Silvestrovem, který před devíti měsíci prchal z obleženého Kijeva, kde tvrdohlavě setrvával i za dob velké ekonomické krize.

Samotný film režiséra Briana Desmonda Hursta je sám o sobě dílo, které zestárlo a jinde než v archivu se pro něj těžko hledá místo. Ve skutečnosti existuje pouze jediný důvod, proč si jej připomínat, a tím je právě Varšavský koncert. Filmovému skladateli Radetzkymu se díky němu vrátí paměť, kterou ztratil následkem válečného traumatického šoku. Filmový diktát omezil délku klavírního koncertu na necelých deset minut. Addinsell s autorem orchestrace Royem Douglasem v nich zkoncentrovali naléhavost prostředků pozdního romantismu, obvykle rozprostřených nejméně do trojnásobné délky.

Do srdce Transylvánie

Cesta za Rumunským koncertem přivedla maďarského skladatele Györgyho Ligetiho (1923–2006) v podstatě domů. Narodil se totiž v rumunské Transylvánii, byť v rodině maďarských židů. Zároveň se však skladbou přihlásil ke svým hudebním předchůdcům, jimiž byli Béla Bartók a Zoltán Kodályi. Oba dva byli nejen vynikající skladatelé, ale také profesionální folkloristé. Jejich zájem o lidové umění šel mnohem dál než k romantickému okouzlení životem prostého lidu. Jednalo se už o snahu nespokojit se s povrchem vnější stylizace, ale proniknout skrze ni až na podstatu. Je to způsob práce, který si nevystačí se sběrem melodií a textů, ale pokouší se pochopit celou životní zkušenost a dotýká se dějin každodennosti. V domácím prostředí byl nejvýraznějším průkopníkem tohoto trendu Leoš Janáček.

Ligetiho životní osudy jako by v něčem navazovaly na filmového skladatele Radetzkyho. Do jeho mládí zasáhla válka o to víc, že byl žid, navíc žijící ve fašistickém Maďarsku. Z jeho blízké rodiny přežila holocaust pouze matka. Sám dokončil studia až v roce 1949, poté vedl etnomuzikologický výzkum maďarského folkloru v Transylvánii, učil a především komponoval. Roku 1956 však emigroval i ze socialistického Maďarska.

Rumuský koncert z roku 1952 pomyslně shrnuje Ligetiho muzikologické cesty a úctu k předchůdcům. Zároveň jsou v něm ale skryté základy intuitivního přístupu k hudbě, který Ligeti nikdy zcela neopustil. V době, kdy serialisté v čele s Pierrem Boulezem či Karlheinzem Stockhausenem vytvářeli matematické hudební systémy a komponovali takřka laboratorními metodami, Ligetiho stále okouzlovala čistá zvuková krása. Z jeho kompozic se nikdy zcela nevytratily melodie. Dovedl použít i velmi jednoduché harmonie, aniž upadal do banality.

Ohňostroj bez petard a rachejtlí

Taneční a repetitivně svůdné Boléro od Maurice Ravela (1875–1937) sice svítí španělskou inspirací, ale zároveň se zdá, že usilovně křičí: „Pozor, napsal mě Francouz!“ Podobně jako Bizetova opera Carmen má tak přesvědčivý španělský akcent, až se na národnost samotného autora a původ jeho stylu snadno zapomíná. Jedná se přitom o francouzskou kombinaci dráždivé exotiky s pružnou elegancí, zvukovou fantazií i kouskem melancholie, nostalgie či sentimentu. Ravel skladbu napsal roku 1928 na objednávku tanečnice Idy Rubinsteinové.

O Boléru se někdy se značnou dávkou povrchnosti mluví jako o skladbě, která předznamenala hudební minimalismus. Svádí k tomu tvrdošíjně opakovaná rytmická figura malého bubínku, která prochází celým provedením. Ravelovy sovy však nejsou tím, čím se zdají být: od minimalismu je odlišuje už požadované crescendo, které vede skladbu od pianissima až po maximální možnou hlasitost. Z takové metody by se víc než minimalisté zaradoval Rossini, který ji měl v oblibě a snad nejvtipněji ji použil ve slavné árii o pomluvě v Lazebníku sevillském. Líbit by se mohla i klasicistovi Janu Václavu Stamicovi – spoluvynálezci příbuzného postupu zvaného mannheimský válec.

Zcela domácí, a tedy francouzská je však zvuková vynalézavost Boléra. Opakující se melodie přechází z jednoho nástroje do druhého, posléze i do jejich kombinací. Jako v učebnici instrumentace předkládá Ravel příklady souzvuku trubky s flétnou, lesního rohu s pikolami a celestou či hoboje s anglickým rohem a klarinetem. Ke slovu se dostanou i tenor- a sopránsaxofon. Orchestr hraje impresionistickými barvami, které se rodily už v instrumentální fantazii Hectora Berlioze a dodnes pokračují ve zvukových kouzlech spektralistů.

Závěr koncertu tedy neobstará minimalistický běh na dlouhou meditativní trať, ale brilantní zábava připomínající pestrý novoroční ohňostroj. Navíc zcela neškodný, nestresující lidi ani zvířata. Novoroční koncert Filharmonie Brno začíná ve 20.00 v Janáčkově divadle. Diriguje Robert Kružík, na klavír hraje Matouš Zukal.

Text vznikl na objednávku Filharmonie Brno