V hudbě je nejdůležitější pomlka, měl prý říct Mozart. V lidské řeči snad taky a na koncertech bývám nejvděčnější, když hudebníci pokud možno mluví co nejmíň až vůbec. Vysvětlovací mánie některých interpretů je ale nezastavitelná, stejně jako chuť vtipkovat.
Samozřejmě, každý to má rád jinak a někdo spatřuje nezaměnitelné kouzlo koncertů Toma Waitse také v tom, že polovinu jejich času prožvaní. Okolí hltá bizarní historky podávané pěstěným chraplákem jako zjevené Slovo, zatímco mě berou všichni čerti a říkám si, kdy už začne konečně hrát. Vzpomínám si opravdu na minimum případů, kdy hudebnické proslovy dodávají koncertu spád, jsou dobře vystavěné, nebo dokonce dobře pronesené. Mluvit se taky musí umět a bývaly časy, kdy si s sebou kapely vozily na koncerty konferenciéra. Nedokážu se ale smířit ani s touto profesionální alternativou a koncertům Fešáků bych i v těch dávných časech odpáral Petra Novotného, stejně jako Plavcům Mirka Černého nebo Luďka Nekudu. Téměř nekonečně vtipní dokázali být Jiří Tichota s Dušanem Vančurou, když sami moderovali koncerty Spirituál kvintetu, ale i tak bych jejich mluvené vstupy pustil s radostí k vodě.
Humorné proslovy popisující okolnosti vzniku následující písně, úžasné historky vytažené od hospodského stolu (ovšem bez Haškova nebo Hrabalova tvůrčího vkladu), třeskutě disidentské narážky na normy Evropské unie, komunální satira jako z Televarieté. Člověk se přitom nestačí divit poslušnému pochechtávání publika, které by jinak i hromadně přísahalo, že televizi ani nemá, protože jsou v ní jen samé kraviny. Když se ale do vyloženě televizního humoru pustí zpěvák oblíbené kapely z okrajového, vysoce uměleckého žánru, stejně vysoce inteligentní publikum se z toho posere. Ano, i těm nejchytřejším a nejlaskavějším lidem ke smíchu stačí slyšet z pódia slovo „prdel“ – tisíckrát ověřeno.
Interpreti to samozřejmě všechno vědí a pokud má někdo nucení k mluvenému projevu, obvykle těmto zaručeným špekům neodolá. Nevím ani, zda je lepší nebo horší, když je někdo smrtelně vážný a s lehkým zadrháváním vysvětluje obsah příští písně napsané v běžně neznámém jazyce. Zpěvačka jinak dost slušné skupiny Valkyrien Allstars tak nedávno objasňovala obsah jakési norské lidovky. Vylezlo z toho něco jako „vandrovali hudci“, ale v jejím několikaminutovém podání nabyla věc vážnosti a takřka i rozměrů Prstenu Nibelungova. V takových chvílích se nedokážu rozhodnout, jestli hudebníci své vlastní hudbě opravdu natolik nevěří, že ji musí vysvětlovat, nebo mají publikum za idioty. Ale asi tu platí třetí, všeobjímající vysvětlení, že to myslí upřímně. Pořád to ale ani zdaleka nedosahuje dna nevkusu, kdy hráč na méně obvyklý nástroj začne kromě popisování jeho konstrukce poukazovat i na to, jak je obtížné na něj hrát – to už jsem také párkrát zažil.
Je to nejspíš marné, ale přece jen prosím všechny hudebníky: omezte řečnění na minimum. Nebo nejlíp vůbec nekecejte a hrejte. Zaměřte se raději na své hudební nápady, pořádně složené věci a propracovaná aranžmá, ať je vaše hudba dostatečně pestrá sama o sobě a nemusí se ničím doplňovat a ozvláštňovat. Stůjte si za svým, nevemlouvejte zlehčování do vážně míněných věcí a vážné významy do odlehčených. Pokud v nich přímo nejsou, stejně je tam dodatečně nenahustíte. Hrejte prostě tak, abyste nemuseli nic vysvětlovat.
Dnešní matiné je věnováno všem, kdo dovedou mlčet, mlčícím hudebníkům obzvlášť. Na programu je Symphonie monotone-silence Yvese Kleina, přesněji její elektronická cover verze.

Leave a Reply