Na jeviště Vídeňské státní opery se bezmála po osmi letech vrátilo hudebni drama brněnského rodáka Ericha Wolfganga Korngolda Mrtvé město. Působivá psychologická opera kombinuje nádherné melodie s propracovaným a bohatě barevným orchestrem. Tentokrát ale narazila na několik záskoků a především velmi nepevné nastudování.
Korngoldova opera Mrtvé město je součástí své doby – premiéru měla v roce 1920 a její myšlenkový svět vychází především z tehdy ještě poměrně čerstvé, progresivní a také módní psychoanalýzy. Z románu Georgese Rodenbacha Mrtvé Bruggy přebírá příběh Paula, který se nedokáže odpoutat od myšlenek na svoji zemřelou manželku Marii, je fixovaný na její vlasy uložené v „chrámu vzpomínek“ společně s mnoha dalšími památkami na ni.
V této situaci mu přijde do cesty Marietta – tedy malá Marie, Mařenka – tanečnice divadelní skupiny, která přijela do města. Marietta je Marii podobná jako odraz v zrcadle, ale také s opačnou povahou. Je svůdná, vyzývavá, zkrátka opak pěstovaného ideálu „svaté“ Marie. Tyto mužské představy o „ženě světici“ a „ženě děvce“ jsou dnes už předmětem debat i na Mimibazaru➚ a staly se součástí lidové psychologie. V mnohem symboličtější rovině je řeší i Wagnerův Tannhäuser, ale Korngold o nich promlouvá jazykem o hodně otevřenějším, přímočařejším a tím snad i současnějším.
Erich Wolfgang Korngold byl skladatel nesmírně talentovaný a zároveň nijak zvlášť progresivní – nebyl to žádný revolucionář. Narodil se v roce 1897 a byl tedy takřka o dvě generace mladší než Richard Strauss a o generaci mladší než Arnold Schönberg, ale jako k hudebnímu vzoru se zřetelně přikláněl právě k o hodně staršímu Straussovi. Richarda Strausse a jeho o pár let starší operu Ariadna na Naxu neodolatelně připomíná právě přítomnost herecké skupiny a prolínání reálného života s divadlem a iluzemi. Mrtvé město by z tohoto hlediska mohlo hudebně celé představovat jakýsi „chrám minulosti“ stejně jako místnost, v níž Paul uctívá památky na mrtvou Marii.
Korngold byl typem zázračného dítěte, které od útlého věku komponuje a veřejně koncertuje. Jeho otec Julius Korngold byl hudební kritik, podporoval synovu kariéru, byl jeho první učitel a později i manažer. Byl mezi nimi „mozartovský“ vztah, i když přece jen více partnerský než striktně hierarchizovaný. Korngold se díky otci odmalička znal s předními hudebníky své doby a od poloviny 30. let se stal úspěšným autorem filmové hudby v Hollywoodu. Jeho hudba k filmům Anthony Adverse a The Adventures of Robin Hood získala Oscara.
V opeře Mrtvé město se stýká posluchačská přístupnost a svěží invence třiadvacetiletého skladatele. Dílo mělo vynikající start, po premiérách v Hamburku a Kolíně nad Rýnem se hrálo i ve Vídni, dirigoval Bruno Walter a roli Marietty zpívala Maria Jeritza – velká hvězda té doby a shodou okolností též brněnská rodačka, vlastním jménem Marie Jedličková.
Kromě vynikajících startovních podmínek je třeba vzít v potaz také dvojitý divadelní účinek – hraje se tu divadlo na divadle, Paul má sny a vidiny, opera přímo vybízí k bohatému jevištnímu ztvárnění. Psychologizování a pokusy o průnik do skrytých vrstev lidské mysli a povahy dodává pestrému povrchu vnitřní život a podněty k zamyšlení, případně i částečného ztotožnění s postavami. A přítomná je i značná dávka nostalgie a sentimentu, na což dobře slyší publikum všech žánrů – od opery až po reklamu.
Z Korngoldova díla se občas něco objeví – nehraje se jen Mrtvé město – ale jsou to spíš příležitostné události než pravidlo: Vídeňská Volksoper má ještě na leden v plánu koncertní uvedení opery Zázrak Heliany➚. Minulý rok v souvislosti se shakespearovským výročím zaznamenaly více pozornosti Korngoldovy písně na Shakespearovy texty. Jejich úprava pro smyčcové kvarteto měla premiéru na festivalu Concentus Moraviae a na své album shakespearovských písní je zařadil tenorista Ian Bostridge. Toto album je mimochodem nominované na cenu Grammy, takže se uvidí v únoru, jak uspěje v konkurenci Anny Nětrebko, Magdaleny Kožené, Dorothey Röschmann a Sabine Devieilhe.
Vídeňská státní opera v pondělí neměla šťastný den, představení začalo omlouváním marodů. Za původního představitele Paula, tenoristu Klause Floriana Vogta zaskočil Herbert Lippert, pro nemoc musely úplně odříct ještě další dvě pěvkyně ve vedlejších rolích. Když se k tomu přičte způsob, jakým se ve Vídeňské státní opeře zkouší – nebo spíš skoro nezkouší – a fakt, že se opera nehrála osm let, dobře to snad ani dopadnout nemohlo. Orchestr má zvuk, který ke straussovské hudbě perfektně sedí a je na ni nastavený, ale co z toho, když se opravdu krásně sejde a rozezní jenom občas. Představení celé jaksi klopýtalo, hudebně bloudilo a hřmotilo, aby aspoň občas utěšilo uši krásným táhlejším místem. Nebyl to žádný velký požitek a dirigent Mikko Franck v celé věci spíš plaval, než aby ji držel pohromadě.
Zmíněný Herbert Lippert je solidně zpívající tenor, ale bez osobitosti. Roli v podstatě dost slušně zvládal, i když mu extrémní dramatické výšky dělaly potíže. Ve špičkové operní instituci ale mohl obstát opravdu jen jako záskok, za který mu samozřejmě patří dík. Camilla Nylund jako Marietta zpívala jistě a přesvědčivě v lyrických i dramatických pasážích náročné role. Barytonista Adrian Eröd je vynikající pěvec spíš lyrického naturelu a dobrý charakterní herec – role Franka i Pierota získaly v jeho podání opravdovost a hloubku, i když vlastně nejsou příliš velké.
Režisér Willy Decker vytvořil před osmi lety v zásadě decentní představení postavené na výrazné scénografii – autorem výpravy je Wolfgang Gussmann. Paulův pokoj se objevuje na scéně ještě ve druhé, menší verzi, kde se odehrávají sny, vidiny i akce herecké skupiny. Propojení Paulova života v iluzích s iluzemi, na nichž stojí každé divadlo, fungovalo bezvadně. Zásadní barvou scény je hnědá od Mariettiných okrových šatů, přes parkety až po tmavé dřevo dveří. Herecká skupina se tohoto světa vyděluje bílými kostýmy, vidiny jsou laděné do modré. Celá inscenace se spíš vyhýbá prudkým akcím a ve své současné podobě nevede příliš detailně postavy, což je u psychologické opery dost závažný nedostatek.
Mrtvé město se bude v nejbližší době hrát ještě 12., 15. a 20. ledna a to je ve Vídeňské státní opeře naposled v této sezóně.
Erich Wolfgang Korngold: Die tote Stadt, libreto Paul Schott podle románu Mrtvé Bruggy Georgese Rodenbacha. Dirigent – Mikko Franck, režie – Willy Decker, výprava – Wolfgang Gussmann. Paul – Herbert Lippert, Marietta, tanečnice – Camilla Nylund, Fritz, Pierot – Adrian Eröd, Hrabě Albert – Thomas Ebenstein, Victorin – Norbert Ernst, Lucienne – Miriam Albano, Juliette – Simina Ivan, Brigitta – Monika Bohinec. Orchestr a sbor Vídeňské státní opery. 9. 1. 2017, Wiener Staatsoper.
Leave a Reply