Jako dítě jsem byl o prázdninách v Táboře u rybníka Jordán. Ještě jsem nechodil do školy, ale už jsem uvažoval v mírně rozvitých větách a občas mi uvízlo v hlavě nějaké slovo. Tyto prázdniny byly první, které jsem si aspoň zhruba zapamatoval – bohužel. Získal jsem z nich velmi nesprávnou představu o tom, co je to Jordán i Tábor. V mém životě se zrodila první velká zklamání.

Sledování večerních zpráv – tedy Televizních novin – patřilo ke koloritu nejen u nás doma. Díval jsem se na tu snůšku záhadných informací s nefalšovaným dětským zaujetím a naivitou. Všechno to bylo tak nové a nepochopitelné. Po prázdninách u táborského rybníka jsem si ale všiml, že se ve zprávách mluví o Jordánu až podezřele často. Zdálo se mi úžasné, že jsem byl na tak slavném místě, o které se v televizi pořád někdo zajímá: zvlášť o jeho západní břeh. Když jsem pochopil, že se jedná o úplně jiný Jordán kdesi v Izraeli, nepotěšilo mě to. Jediný pravý Jordán byl zkrátka na jihu Čech, s jakýmkoliv jiným jsem se nechtěl smířit.

Po čase jsem šel do školy a přišly první opravdové prázdniny. Matka mi tehdy s jistými obavami sdělila, že pojedu do tábora, nebo snad na tábor. Už netuším, jak to tehdy zformulovala, ale moje nadšená reakce ji musela překvapit. Nechodil jsem rád ani do školky, ani do školy, stručně řečeno nebyl jsem rád mezi dětmi. Představa tábora mě držela v euforii tak dlouho, dokud jsem nepochopil, že nejedu zpět k vytouženému Jordánu, ale na pionýrský tábor hrůzy➚. Vydržel jsem to nezřízeně organizované veselí týden, pak jsem dostal jakousi záhadnou chorobu se zvýšenou teplotou a poslali mě domů. Předpokládám, že u rodičů mě nemoc zase rychle přešla, ale už si to nepamatuji.

Dnes už vím, kde jsou oba Jordány a jejich existence mě neuráží, stejně jako společnost mých vrstevníků. Přečetl jsem si i napínavý příběh zvaný „Druhá kniha Mojžíšova“ a pochopil, že to bylo o hodně větší dobrodružství než plácání s kachničkou na břehu rybníka. A nekonečná cesta přes poušť a každodenní táboření jistě vyčerpávalo vyvolený lid mnohem víc než mě první nešťastný pokus o socializaci. Já jsem ale svou cestu směrem k Jordánu dospělosti začal tady, v našem Táboře. Skrze naši vlídnou krajinu jsem pochopil, že věci nebývají zdaleka tak jednoznačné, jak se na první pohled jeví. Začal jsem tušit, čemu se říká „klamná iluze vnějšího světa“.

Dnešní matiné směřuje k Jordánu díky opeře Arnolda Schönberga Mojžíš a Áron. Je to dílo, které hudebně směřuje kupředu jako jedna z vůdčích sil evropské moderny po první světové válce. Dramaturgicky naopak vězí v exaltovanosti opery 19. století. Ztvárňuje velký konflikt na cestě za velkým cílem, střet dvou mimořádných osobností vedoucích židy z egyptského otroctví do země zaslíbené. Mojžíš ani Áron Jordán nepřešli, pozemský ráj byl oběma odepřen. V opeře má velký podíl sbor, přispívá k jejímu vznešenému a zvukově ohromujícímu charakteru. První dějství popisuje Mojžíšovo vystoupení proti faraónovi a Boží zázraky vedoucí k přesvědčení židů, aby se dali na cestu z Egypta. Mojžíšovu čtyřicetidenní nepřítomnost zahajuje hudebně mezihra, druhé dějství vrcholí klaněním zlatému teleti a končí opětovným podřízením židů Boží vůli.

Arnold Schönberg dokončil v roce 1932 pouze dvě ze tří plánovaných dějství, dílo ale navzdory tomu působí uceleným a ukončeným dojmem. Na nahrávce z roku 1984 zpívají Franz Mazura (Mojžíš), Philip Langridge (Áron), Aage Haugland (Kněz), Barbara Bonney (Dívka) a další. Chicagský symfonický orchestr a sbor řídí Georg Solti.