Scénický rituál je pojem, který si příznivci hudebně-dramatických děl spojí nejspíš s Wagnerovým Parsifalem. Ve spojení s divadelním ztvárněním Polní mše Bohuslava Martinů a kantáty Tolik všeho Jiřího Miroslava Procházky se ale podle mého názoru přece jen jednalo o vyvolávání příliš velkých očekávání. Ne že by se na scéně nebo v hudbě dělo něco vysloveně špatného, ale že bych skrze účast na tomto dění prohlédl skrze mlhu k dosud skrytému poznání, to také nemohu říci. K hudebnímu provedení se pod taktovkou Tomáše Krejčího sešla tělesa, která ještě nejsou příliš etablovaná – mužský pěvecký sbor Láska opravdivá a Slovanský komorní orchestr. Scénické ztvárnění vytvořil režisér Tomáš Pilař s taneční skupinou Filigrán.

Polní mše je patetické dílo věnované českým vojákům na francouzské frontě, Martinů je dokončil v roce 1939. Vojenský charakter dodávají hudbě dechové nástroje a absence smyčců, k dojmu mobility provedení přispívá i harmonium, solitérem v tomto konceptu zůstává klavír (možná by nebylo od věci zkusit použít místo koncertního křídla pianino). Dechový orchestr hrál velmi slušně, líbily se mi ale především výrazné a barevně i dynamicky pestré bicí. Lásku opravdivou, jejíž jádro tvoří studenti uměnověd na Masarykově univerzitě, posílilo několik studentů zpěvu z JAMU a bylo to znát. Stejně ovšem bylo znát, že sbor není pořádně rozezpívaný a dost dlouho mu trvalo, než se zvukově usadil a sjednotil.

V následující kantátě Tolik všeho se střídala působivá a efektní místa s rozvleklými hudebními pasážemi. J. M. Procházka (autor hudby i libreta) by podle mého názoru potřeboval dramaturga, který by ho občas decentně usměrnil a sem tam něco v partituře (a především v textu) škrtl. Touha říci během čtyřiceti pěti minut o světě a o životě mnohé (ne-li všechno) se mu vymyká z rukou. Kantáta navazuje na Polní mši, již vnímá jako obraz války, a přidává k ní popis života v následné totalitě a snad i svobodě. Tyto návaznosti jsou vzhledem k účelovosti kompozice pro společné uvedení pochopitelné, ale vedou také ke srovnávání s dílem zralého Martinů. To snad Procházka předčí v patosu, ale nevyrovná se mu přinejmenším v koncentrovanosti. Jeho kompozice působí místy chaoticky a stejně jako text honí mnoho myšlenek najednou. Nutno říci, že čistě po hudební stránce se mi mnoho míst líbilo, ale rád bych je slyšel lépe pospojovaná, dojem roztříštěnosti jsem měl hodně silný. Orchestr byl tentokrát tradičně postaven na smyčcích, zvláštností byly dva cimbály, které v tutti zanikaly. V sólových pasážích ale zněly dobře.

Tomáš Pilař pojal scénické ztvárnění s citem, nevytvářel vyložený příběh, i když paralela života jednoho člověka s dějinným pohledem hudebních děl byla zřetelná. Dominantní byl “leitmotiv” pruhovaného trička a maskovací síť. Balet (nebo spíš scénický tanec) vytvářel paralelu k textovému sdělení bez okatých pobídek co si myslet a bez banalit (snad s výjimkou konce Polní mše, kdy tanečníci svlékli uniformy, abychom zjistili, že v nich přece jen také vězí obyčejní lidé). Výborná byla světla – jednoduchá a kontrastní – ubral bych mlhy, působila na mě jen jako zbytečná výplň prázdné scény (kromě okamžiku, kdy jí procházel sbor, v jehož středu došlo k proměně dospělého hlavního hrdiny ve starého muže, tady bylo použití mlhy vyloženě funkční).

J. M. Procházka byl v obou dílech také interpretem barytonových partů – jeho zpěv by potřeboval výrazově zkrotit, vlastně stejně jako jeho libreto a kompozice. Hlas je to pěkný, ale rozevlátý romantický patos působí dost anachronicky, zvlášť v kombinaci s myšlenkovou nejasností. Velké myšlenky snesou velkolepé výrazové prostředky, musí být ale řečeny jasně.

Modlitba za zítřek. Bohuslav Martinů: Polní mše, Jiří Miroslav Procházka: Tolik všeho. Hudební nastudování – Tomáš Krejčí, režie – Tomáš Pilař. J. M. Procházka – baryton, Slovanský komorní ansámbl, mužský pěvecký sbor Láska opravdivá, taneční sdružení Filigrán. 9. 12. 2012, Besední dům, Brno.

P.S.: Večer byl objednán Českou advokátní komorou. Moderátorka ale zřejmě nepochopila, že je myšlen vážně, a předvedla na úvod spršku “vtipných” výroků na téma “kdo a za co se bude zítra modlit”. Od koncipientů, kteří skládají advokátské zkoušky, až po asistentku, která chce zvednout plat. Bylo mi v té chvíli líto autorů a interpretů obou děl i té – jinak snad neškodné – paní.