Ticho je stejně krásné jako nedosažitelné. Člověk v životě prakticky nemá šanci se v tichu octnout, dokonce i v těch nejlaboratornějších podmínkách sám nějak zní a slyší se zevnitř. Pokud ovšem slyší vůbec někdy něco.

Kdybych se musel vzdát jednoho z pěti smyslů, určitě bych nespoléhal na náhodu, i když by mohla být jednoduchým východiskem z rozhodovací nouze. Možná bych si nakonec hodil kostkou nebo tahal lístky z klobouku, ale nejdřív bych vyřadil hmat a sluch. Ten druhý zdaleka ne jen kvůli hudbě – představa, že bych už nikdy neslyšel žádný koncert nebo nahrávku, je ještě ze všech nejmíň nepříjemná. Ale neslyšet opravdu vůbec nic – hluk města nebo šumění lesa, přijíždějící auto, přetékající vanu, vlastní srdce – to je závan horroru, jaký ještě nikdo nenapsal. Být takto uzavřen do samoty, i pro samotáře příliš děsné.

Pořád zbývá možnost se kolem sebe dívat, ale zrak je proti sluchu tak chudý. Zkuste někoho vyhlížet, jestli už nepřichází zpoza rohu. Podívejte se na koleje, jestli už jede vlak. Občas si nahrávám náhodné ruchy na ulici a když se k nim občas vrátím, každý z nich mi o konkrétním místě řekne víc než tisíc fotek. Zvuk oproštěný od obrazu vyvolává tolik obrazových asociací, směrem naopak je obraz jen chudý příbuzný, a to i přes všechny grafické partitury světa.

4’33’ Johna Cage je skladba, která při pohledu na hudební vývoj budí dojem, že prostě musela vzniknout. Ale ticho při jejím provedení nikdy není, takže o ní už dál mluvit nebudeme. Naším tématem je Tichý svět➚ lidí, kteří neslyší a různým způsobem se s tímto handicapem vyrovnávají. Na jejich podporu vyšel kalendář Tichá místa 2016, vyfotit se do něj nechali Jana Švandová, Jitka Asterová, Táňa Fischerová, Linda Rybová, Anna Polívková, Lenka Zahradnická, Jan Přeučil, Martin Dejdar, Václav Vydra, Radim Fiala, Filip Tomsa, Ondřej Neff a Lukáš Pavlásek, fotil Marián Uhrín. Částečně prohlédnout a koupit jej můžete na Fleru➚, objednat přímo u Tichého světa➚.

Když se řekne neslyšící skladatel, obvykle se automaticky vybaví Bedřich Smetana, někomu ještě Ludwig van Beethoven. Na tradiční otázku „jak mohli neslyšící skládat“ zjednodušeně odpovím, že se jim noty skládaly v představě do zvuku stejně jako vám písmena do slov a slova do vět. Smetana a Beethovenem ale nebyli jediní skladatelé, kterým se takové neštěstí přihodilo. Mezi podobně postiženými byli například také Johann Mattheson, Gabriel Fauré nebo Ralph Vaughan Williams. Posledně jmenovaný sloužil v první světové válce jako důstojník dělostřelectva a permanentní hluk zbraní mu poškodil sluch, o který v závěru života úplně přišel. V dnešním matiné si poslechneme Williamsovu Symfonii č. 3 zvanou Pastorální, London Philharmonic Orchestra řídí Roger Norrington.