Včerejší koncert mužského pěveckého sboru Láska opravdivá mě v mnohém potěšil. Aby bylo jasno, upozorňuji hned na začátku, že jsem se sborem v úzkém kontaktu a jsem podepsán pod jeho propagací.

První radost mi působí skladba repertoáru, která je syntézou dohod a sporů vedoucích sboru Jana Špačka a Jaroslava Černockého. První inklinuje k hudbě Leoše Janáčka a hymnickým projevům Střední Evropy 19. století (Zachovej nám, Hospodine i Hej, Slované zde má své místo). Druhý je odborník na ruské pravoslaví, a tak je možno na koncertech Lásky opravdivé možno slyšet i zcela aktuální ruskou duchovní hudbu.

Druhou radost mi udělalo zařazení sboru Bedřicha Smetany Píseň na moři, jehož nastudování jsem částečně inicioval. Je to velmi náročná skladba, epické šíře a veskrze lyrického obsahu na text Vítězslava Hálka. Jeden z mála opravdu životných projevů frenetického romantismu v českém umění.

Sbor je amatérský a vlastně stále v začátcích, nemá dostatečnou koncertní praxi a potřebuje mnohé vylepšit, alespoň co se technické stránky věci týká. Těžké Janáčkovy sbory i zmíněný Smetana jsou zatím spíš těsně za hranicemi než na hranici jeho schopností, řekněme si to upřímně. Interpretační úroveň jde ale stále nahoru a chlapcům (a jedné dámě ve druhém tenoru) nechybí chuť do práce a nadšení, a to je třetí radost.

“Už toho mám dost,” vykřikl frajtr.

“To sou šťastnej člověk,” řekl Švejk, “některej člověk nemá toho nikdy dost.”

Láska opravdivá toho po koncertě v hospodě taky neměla dost – po každém pivu Janáčkův sbor, kde to uslyšíte?