Kdo se v pátek roznemůže, tomu žádný nepomůže… naštěstí už je neděle, takže chořte po libosti. Pokud se vám s tím povedlo začít předevčírem, raději už o nic zbytečně neusilujte. Jak praví lidový text, je to zbytečné. Dnes si připomínáme Památku zesnulých čili Dušičky a učiníme tak s kantátou Ladislava Vycpálka.

Smrt se mi zdá být něčím, na co se obecně moc nemyslí, protože jsme všichni mladí a zdraví. Nemusíte ale kvůli tomu hned začít filosofovat o tom, že život je pouhý klam a mam a marnost těla krása. Udělejte si výlet na hřbitov, upravte hrob, máte-li jaký, nebo nechte svíčku u cizího, který je vám sympatický. A pokud si před cestou poslechnete Vycpálkovu kantátu, můžete si přitom vzpomenout, že se před kostelem hádala duše s tělem, když už bylo na všechno pozdě.

Ladislav Vycpálek (23. 2. 1882, Praha – 9. 1. 1969) pocházel z hudební rodiny, jeho strýc Josef byl folklorista, bratr Vratislav rovněž skládal. Ladislav byl obdařen ještě talentem literárním, uměl si texty pro svá díla nejen dobře vybrat, ale sám i nějaké napsal: zhudebňoval je i Vítězslav Novák, který byl Vycpálkovým učitelem. Vliv folkloru se v Kantátě o posledních věcech člověka (1920–22) neprojevuje jen v textu, ale také v hudbě – idiomy lidových melodií jsou nepřeslechnutelné. Poslechneme si nahrávku, kterou pořídil Karel Ančerl s Českou filharmonií, zpívá Český pěvecký sbor řízený Janem Kühnem, sóla Drahomíra Tikalová a Ladislav Mráz. Pokud vám Dušičky a smrt nic neříkají, tak tu jsou alespoň poklady české hudby pěkně na jedné hromadě.