Pražská a brněnská kavárna ve spolupráci s menšími oblastními pobočkami začíná s organizovaným tažením proti ohňostrojům. Zatím nám bere hazardní hry, kouření v hospodách a rasismus, teď je na řadě další kus lidové zábavy.

Každý rok kolem poloviny prosince začínají houstnout pokusné výbuchy zábavné pyrotechniky. V libovolnou denní nebo noční hodinu, kdykoliv si někdo vzpomene, že by mohla pořádně hlučná rachejtle zpestřit život jemu i lidem v širokém okolí. K tomu pořádný závoj dýmu a pokud možno také efektní zablýsknutí, aby si to užili i neslyšící. S blížícím se Silvestrem se z ojedinělých pokusů stávají – alespoň podle sluchového dojmu – akce malých organizovaných skupinek, které se přesunují městem k jednomu cíli. Ten není umístěný v prostoru, ale v čase, a je jím silvestrovská půlnoc. I za hradbou domů jindy vcelku klidného vnitrobloku se začne blýskat, petardy divo bijú, v celém městě vypukne veselá válka. Co dělat, lidé to tak chtějí – problém ovšem je, že zdaleka ne všichni. Není nás málo, komu ten kravál vadí a dovedou si bez něj představit celý život včetně oslav příchodu nového roku.

Jak z takové situace ven, to je jiná pohádka – od osvěty směrem k veřejnosti, iniciování příslušných městských vyhlášek, přes jejich reálný návrh, přijetí i faktickou vymahatelnost. Takže nejmasivněji se zatím zároveň s útoky amatérských pyrotechniků objevují sentimentální zvolání milovníků zvířat, jejichž mazlíčci se třesou strachy někde pod postelí. Fotky pejsků s cedulí „Já se bojím“ na krku mě nedojímají, úplně stačí, že ten randál a smrad musí snášet lidé. Rozumné omezení ohňostrojů se mi zdá žádoucí už kvůli nim. A to si myslím, že jednou za rok by se to dalo vydržet – nějaký ten soukromý ohňostroj se ale koná každou chvíli.

Jistě, zase chce někdo něco zakazovat a regulovat, ale tady bych se takového postupu i zastal. Do herny nikdo chodit nemusí, do kuřácké hospody taky ne. Je ale dost těžké přestat žít doma – hluk průměrného ohňostroje se zřetelně a otravně nese na několik kilometrů, jedna petarda vzbudí celou ulici. Samozřejmě by bylo ze všeho nejlepší, kdyby pouliční střelmistři sami pochopili, že uprostřed noci chce třeba někdo spát nebo mít prostě klid, ale naše zvykové právo říká, že pravdu má ten, kdo víc zařve.

Pokud se začne o zákazu či přísné regulaci ohňostrojů a vůbec zábavné pyrotechniky oficiálně jednat, nejspíš z toho bude opět propagandistický boj dvou na život a na smrt znepřátelených skupin. Bude se ještě víc než doteď z obou stran argumentovat svobodou, spícími dětmi, právem na zábavu, nemocnými lidmi, tolerancí, vystrašenými zvířaty, tradicí i bohoslužbami (aspoň budou ty kostely zase jednou k něčemu dobré). Pokud chce někdo přispět k omezení ohňostrojů jako soukromá osoba, měl by to dělat aktivně, a když ho nějaké dělbuchy kdykoliv během roku ruší, tak volat městskou policii – od toho tu je. Co poradit příznivcům neomezeného bombardování hlukem, to opravdu netuším – pro zábavu, které nerozumím, se mi těžko hledají argumenty.

Pro první matiné roku 2016 jsem vybral záznam koncertu Randyho Newmana z roku 1978. Vynikající songwriter – u tohoto typu autorů mi cosi brání říkat „písničkář“ – tehdy hrál v Capitol Theatre v New Jersey. Pokud neznáte jeho písně – často hodně ironické a satirické, ale hlavně bezvadně napsané – možná jste se setkali s jeho hudbou k filmům Toy Story (1, 2, 3) nebo také Ragtime Miloše Formana.