Karel Burian mě svým hlasem kdysi zasáhl do srdce, zatímco jeho osobnost mě spíš nakopla do zadku. Jeden z mála hrdinných tenorů, který se u nás kdy narodil, by zítra oslavil 145. narozeniny.

Jeho osobnost je dnes prakticky zapomenutá, operní sláva je opravdu polní tráva. Když navíc nedůvěřujete novým technologiím a nenahráváte desky, nezůstane po vás vůbec nic. Karel Burian (12. 1. 1870, Rousínov u Rakovníka – 25. 9. 1924 Senomaty) si to ostatně ve Verších do mého testamentu předpověděl sám a možná nad tím ještě furiantsky mávl rukou. Neměl tu smůlu – a pro paměť budoucích generací štěstí –, že by se z něj stal mučedník boje za samostatné Československo jako z jeho vrstevnice Emy Destinové. Stejně jako ona měl krásný, mohutný hlas a zpíval skvěle, udělal velkou mezinárodní kariéru, narozdíl od ní ale neměl sklony k dekadenci – spíš k sebedestrukci, která připomínala Jaroslava Haška. Jeho hospodské, umělecké a osobní avantýry občas rozebíral i český tisk, v němž neměl zdaleka jen příznivce.

Nepřátele si uměl dělat skvěle. Na kritiku odpovídal vtipně, trefně a výrazy si nevybíral, což je kombinace, která málokterého adresáta potěší. „Na počátku bylo Slovo, ale ne to Rašínovo,“ začínal jeden z jeho veršovaných dopisů určených časopisu Slovo, do kterého přispíval i pozdější ministr financí Alois Rašín. „Přijdu-li kdys žebrat, co mi dáte? / Chudáci, vždyť sami govno máte,“ psal zase v jedné „polemice“ do Herbenova Času. Svým způsobem se předem rozhádal s celou reprezentací státu, který vznikl po první světové válce, ale v jeho ústupu ze slávy to zřejmě nehrálo roli. Jako mnoha jiným mu válka přerušila kariéru, v nových poměrech se možná nemohl, možná ani nechtěl zorientovat. Byl zvyklý, že všichni chodí za ním, a najednou se měl sám něčeho domáhat… je to těžká věc v profesním i osobním životě, která se překusuje tím hůř, čím víc je člověk hvězda. A Karel Burian hvězda byl.

Po debutu v Brně a učednických letech v Tallinu, Cáchách, Kolíně nad Rýnem a Hannoveru působil mimo jiné v Hamburku a Národním divadle v Praze. Jeho nejvýznamnější angažmá bylo v královské opeře v Drážďanech, kde si padl do oka s dirigentem Ernestem von Schuchem a dostal se k jednomu ze svých největších uměleckých triumfů: ztvárnil roli krále Heroda ve světové premiéře opery Salome Richarda Strausse. Vystupoval pravidelně také v Metropolitní opeře, především ve wagnerovských rolích, které byly jeho doménou. Za „svého“ autora považoval i Bedřicha Smetanu, což se zdá být logické. Méně logická je jeho záliba ve francouzské komické opeře, ale čert vem logiku – prostě to rád zpíval. Škodil si především osobně: občas rozmarně a nevyzpytatelně odříkal vystoupení, jedním takovým odřeknutím ohrozil světovou premiéru Dvořákovy Rusalky. V Sasku se zapletl do milostného skandálu a Drážďany se pro něj staly zakázaným územím.

Dnešní matiné jsem poskládal z operních úryvků, které bychom před sto a více lety mohli slyšet zpívat i Karla Buriana, snad jen kromě předehry. Dnes si je ale poslechneme v současnějších nahrávkách. Na začátek jsem zařadil předehru k Prodané nevěstě, po ní následuje úryvek z opery Fra Diavolo (Bratr Ďábel) Daniela Aubera J’ai revu nos amis, který zpívá Nicolai Gedda. Poté se opět vrátíme k Prodané nevěstě, Jeníkovu árii Jak možná věřit zpívá na historickém záznamu Vladimír Tomš – Jeník z první gramofonové nahrávky Smetanovy nejpopulárnější opery. Druhé vyznání není určeno Mařence, ale Venuši a vzhlíží k ní dávný německý minnesänger Tannhäuser – Dir töne lob zpívá René Kollo, Zněj chvály zpěv zpívával česky Burian. Výstup titulního hrdiny ze třetího dějství opery Dalibor zpívá Leo Marian Vodička a potom přece jen přijde sám mistr: Wohin nun Tristan scheidet zpívá Karel Burian. A na úplný závěr bude hrát Isoldina smrt z lásky.

Verše do mého testamentu
(1910, před třetím odjezdem do New Yorku)

Začal jsem kdys jako student s dluhy.
Bohudík, neb bez té svižné vzpruhy,
kdo ví, zda bych tak byl hnal se vpřed,
nikde neuvíz’ a nezabřed…
Jako pěvec nezanechám nic!
Každá píseň, která tryskla z plic,
zapadla jak skřivan s hrdé výše
se svým trilkem v dlouhotáhlé líše…
Nebyl z kamene můj „glasný“ tón,
však co z něho zachyt’ gramofón,
to zní dnes a bude znít vždy suše,
do plechu se těžko vkládá – duše…
Jako občan nezanechám mnoho’
k čemu taky? Vždyť i z mála toho
vzejde boj i sklamání i zlost –
pro nadávku zanechal jsem – dost…