Dnes se dožívá 65. narozenin slavný španělský tenor José Carreras, jehož skutečné kvality bývají dnes nesprávně vnímány jen ve srovnání s Domingem a Pavarottim, jeho kolegy ze seskupení Tři tenoři.

V této souvislosti bych rád zdůraznil, že šlo o projekt Carrerasův a že jeho účast neznamenala jeho potvrzení v pozici „třetího největšího tenora”, jak si mnozí vykládají. V Carrerasově generaci by se našlo několik přinejmenším srovnatelných, ne-li lepších tenorů, kupř. Aragall, Martinucci nebo Giacomini; Carreras neměl sice nikdy rozsah a mohutnost hlasu jako Del Monaco či Bergonzi, zato však barvu a osobní charisma. Mladistvost hlasu i zjevu jej předurčovaly k interpretaci romantických úloh italského repertoáru a španělských (katalánských) písní.

Nutno zaznamenat zvláštní fakt, že Carrerase vždy během kariéry někdo „tlačil” kupředu – nejprve velká Montserrat Caballé, jeho v pravém slova smyslu patronka, poté Herbert von Karajan, poté projekt Tří tenorů. Carreras úspěšně překonal zhoubnou leukémii a již na dvacet let proti ní bojuje charitativní činností. Po boku Caballé se nejprve specializoval na belcantovou literaturu a podílel se i na nahrávkách zřídka uváděných děl jako Catarina Cornaro, Roberto Devereux či (Rossiniho) Otello; pod Karajanovou taktovkou se prosadil dokonce v rolích jako Don Carlo či Radames, ovšem Verdiho Otella již (velmi správně) odmítl.

Asi nejužší bylo jeho sepětí s úlohou Dona José v Bizetově Carmen, do níž se skutečně typově ideálně hodil. Velmi hodnotnými nutno označit Carrerasovu sérii nahrávek raných Verdiho oper pro společnost Philips (pod taktovkou Lamberta Gardelliho) – mj. Un giorno di regno, I due Foscari, Il corsaro, Stiffelio… Výjimečné místo pak zaujímá na gramofonovém trhu jediná kompletní nahrávka Halévyho Židovky s Carrerasem jako Eleazarem (dir. Antonio de Almeida) – ačkoli o vhodnosti Carrerasova věčně mladického hlasu pro charakter starého Žida lze polemizovat, jeho výkon dosahuje vrcholů jeho možností.

Jako takovému lze Carrerasovu hlasu vytknout především přílišné vnitřní napětí a tlak, nedostatek lehkosti a uvolněnosti, což ovšem patřilo k důsledkům jeho velmi poctivé a pokorné umělecké praxe. Za svůj vzor označoval – ve shodě s Pavarottim a Domingem, legendárního Giuseppe di Stefana.

Já budu mít tu čest Carrerase slyšet v sobotu v Praze, takže už se velmi těším a tímto jej na dálku pomyslně zdravím.

Ještě mnoho aktivních let, Mistře!