Skladatel a konceptualista John Cage patří k nejvýraznějším osobnostem hudby 20. století s přesahem do mnoha jiných oblastí umění. Rozsáhlý výběr z jeho korespondence pod strohým názvem The Selected Letters of John Cage vydalo letos v červnu nakladatelství Wesleyan University Press. Sbírka Cageových dopisů je vlastně adekvátní náhradou jeho neexistující autobiografie.

The Selected Letters of John Cage přinášejí velmi osobní a velmi rozsáhlé sdělení o Johnu Cageovi. Kniha obsahuje přes pět set dopisů rozprostřených od jeho tvůrčích začátků až do konce života. První je z roku 1930: Cageovi bylo sedmnáct nebo snad osmnáct let – přesné datum odeslání chybí. Píše v něm svým příbuzným z cesty do Evropy, při níž si odskočil i do Alžíru – právě odtam je první z vybraných dopisů.

Poslední dopis je datován 28. července 1992, tedy pouhé dva týdny před Cageovou smrtí. Adresátem je francouzský klavírista Martin Joste, dopis se týká provedení skladby Two a několika dalších. V osobní rovině je možné si z řady dopisů v duchu poskládat Cageův vlastní životopis možná lépe, než kdyby jej ve stáří skutečně napsal. Čtenář má před sebou sdělení nezamlžená nespolehlivou lidskou pamětí a přehnanou autostylizací.

Čtenář postupně sleduje Cageův život na základě textů, v nichž se míchají velké koncepční úvahy s běžnými lidskými starostmi. Mladý Cage má například obavy ze setkání s Arnoldem Schoenbergem, aby nakonec zjistil, že zakladatel Druhé vídeňské školy je „prostota a upřímnost sama“.

Některá jména se mezi nejčastějšími adresáty Cageovy korespondence nabízejí sama od sebe: kromě rodiny jsou to klavírista David Tudor, kterého Cage oslovuje „drahý noční telefonisto“ a pochopitelně Cageův životní partner, tanečník Merce Cunningham. Intenzivně si psal s Marcelem Duchampem, jehož smrt velmi těžce nesl, nebo s hudebním kritikem a básníkem Peterem Yatesem.

V 50. letech vedl obsáhlou korespondenci s Pierrem Boulezem včetně popisu struktury skladby First Construction (in Metal) a slavné Music of Changes – první Cageovy kompozice vytvořené na základě náhodných postupů podle čínské Knihy proměn.

Mezi uměleckými a životními souputníky se ale také vynořují záblesky z jiného hudebního okruhu – je tu například dopis Leonardu Bernsteinovi ze 17. října 1963. V krátkém odstavci „zaprvé“ tehdy už slavnému šéfovi Newyorské filharmonie děkuje, že chce uvést před svým publikem Cageovu, Feldmanovu a Brownovu hudbu. V mnohem obsáhlejším „zadruhé“ mu ale bez okolků vysvětluje, jak by to mělo vypadat, vymlouvá mu improvizaci i vysvětlující proslovy a dává mu za příklad Aarona Coplanda.

Nejčastějším Cageovým tématem je hudba a práce, což v jeho případě splývá. „Nemám teď klavír, ale moc mi to nevadí. Co potřebuji, je čas.“ píše v jednom z ranných dopisů svému učiteli Henrymu Cowellovi. Cage byl workoholik a pracovní záležitosti se mu pletly prakticky do všeho. V dopisech se ale také věnuje hudbě svých newyorských kolegů Mortona Feldmana, Earleho Browna a Christiana Wolffa – poslední z nich ještě žije a byl minulý rok hostem Dnů nové hudby v Ostravě. Častým tématem je hudba Erika Satieho nebo Pierra Bouleze. Témata dopisů se často významně prolínají s adresáty.

Najde se také zmínka o Cageově návštěvě Československa v rámci půlročního světového turné v roce 1964. Součástí putující umělecké skupiny byl kromě Cage také Merce Cunningham a výtvarník Robert Rauschenberg. Zprávy z tohoto roku mezi červnem a listopadem jsou ale řídké, Cage zřejmě neměl vůbec čas psát. Hned v prosinci ale napsal obsáhlý dopis Newyorské mykologické společnosti (New York Mycological Society➚) – jeho vášeň pro houby možná dostala v Československu silný impuls.

Jestli Cage v dopisech něco opomíjí, tak stížnosti. Nestěžuje si na osud, na lidi, na život ani na cokoliv jiného, přes různá úskalí nebo zdravotní potíže – především artritidu, která mu znemožnila hrát na klavír. Takové věci, jako že se živil umýváním nádobí, prostě konstatuje.

Editorkou výbraných dopisů je Laura Kuhn, výkonná ředitelka společnosti John Cage Trust➚. Jedná se o neziskovku, která pečuje o Cageovo dílo – od shromažďování a katalogizace až po provozování a šíření. Zakladateli společnosti byli v roce 1993 Merce Cunningham, ředitelka philadelphského muzea Anne d’Harnoncourt a David Vaughan, archivář Cunninghamovy taneční společnosti a dřive také její road manager. Všichni tři byli lidé Johnu Cageovi blízcí až nejbližší. Laura Kuhn byla Cageovou přímou spolupracovnicí v letech 1986–92.

Dopisy jsou řazené chronologicky a rozdělené do pěti etap. První období obsahuje rozmezí od roku 1930 až do roku 1949, a další čtyři potom jdou přibližně po deseti letech. Každou část zahajuje zasvěcený úvod Laury Kuhn a zakončují podrobné poznámky. V knize je reprodukovaných několik originálů dopisů, v závěru je jmenný rejstřík.

John Cage vychází z vlastní korespondence jako člověk ohromně přímočarý a zároveň zdvořilý. Říká rovnou, co chce, netaktizuje, natož aby se uchyloval k záludnostem nebo urážkám. A kromě ohromujícího myšlenkového potenciálu se také jeví jako člověk praktický, který si dovede své věci zorganizovat. Je to wagnerovský typ, který se stará o provedení svých děl po všech stránkách. Narozdíl od stejně revolučního reformátora Wagnera ale nedělá nesplatitelné dluhy a vzbuzuje jednoznačné sympatie a chuť k osobnímu seznámení, kdyby to ještě bylo možné.

Knihu v tištěné podobě je možné koupit přímo u vydavatele, tedy u Wesleyan University Press➚ nebo na Amazonu➚. Elektronické vydání má v nabídce obchod Gooogle Play➚.

Selected Letters of John Cage (vybrané dopisy Johna Cage). Vyšlo 7. 6. 2016, 674 stran, 9 illustrací. Nakladatelství Wesleyan University Press.

Text vznikl pro ČRo 3 Vltava, odpolední Mozaika 5. 8. 2016