Dnes končí v Praze sympozium a festival improvizované hudby Vs. Interpretation. Akce veskrze podnětná, přestože jsme se nakonec ani neshodli na tom, co to ta improvizace vlastně je. Snažil jsem se mimo jiné přijít na to, jak jsem s improvizovanou hudbou přišel vůbec poprvé do styku, a dopracoval se k Jiřímu Stivínovi.

Bylo to někdy na začátku osmdesátých let a ty iniciační momenty byly dva. Prvním bylo album Rozhovory, které jsem koupil otci k Vánocům – dali mi ho v obchodě, když jsem po nich chtěl nějakou jazzovou desku. Bylo mi třináct, věděl jsem o tom houby a rozdíl mezi orchestry Counta Basieho nebo Stana Kentona, které měl otec rád, a nějakým free jazzovým triem Scott-Stivín-Dašek mi nedocházel. Myslím, že otec z toho alba nikdy nevydržel ani jednu celou skladbu, ale pro mě to bylo jako zjevení. Sám pro sebe jsem si brzy nato pořídil dvojalbum Výlety, které Jiří Stivín nahrál s bubeníkem Pierrem Favrem a několika dalšími hosty. Obě alba spojuje to, že se v základu jedná o záznamy jam session, v případě Rozhovorů zřejmě jen málo upravených. Nemůžu říct, že bych tehdy improvizované hudbě propadl jako jedinému náboženství, ale tyto dvě nahrávky mě k ní přivedly. Byl to prostě jeden ze zlomů, které občas v životě přijdou – moje vnímání hudby se tehdy posunulo skokem.

Dnešní matiné jsem se tedy rozhodl věnovat Jiřímu Stivínovi a začneme albem Zvěrokruh. Zmíněným nahrávkám předcházelo o čtyři roky a je technicky o dost komplikovanější. Podílí se na něm i Talichovo kvarteto a Kühnův smíšený sbor, je to studiová práce. Za něj jsem připojil první část Výletů, kterou jsem našel na YouTube: kvalita je příšerná, ale aspoň pro představu jsem to sem dát musel. Dlužno také říct, že ve svojí další tvorbě Jiří Stivín tyto experimenty už dál nerozvíjel, spíš je úplně opustil.