Při hledání zapomenutých pokladů se nemá zapomínat, že některé z nich by měly v zapomnění zůstat. Polskou svatbu by bylo možné přijmout jako svědectví doby, kdyby byla lépe zinscenovaná.

Polská svatba od Józefa Beera (1908–1987) by mohla sloužit jako ukázkový příklad díla, které ve své době patrně zaznamenalo okamžitý úspěch bez dlouhého trvání. Možná zajímavější než opereta sama by mohl být film o životě autora. Beer se narodil v Chodorivě nedaleko lviva, tedy v dnešní Ukrajině. V roce 1908 to ovšem byla součást rakouského císařství a nejjednodušší by možná bylo říci, že Beer byl zkrátka středoevropan zatížený židovským původem. Druhou světovou válku přežil ve Francii a zdá se, že se identifikoval ze všeho nejvíc s polskou komunitou. I Polská svatba o tom ostatně jednoznačně vypovídá celým obsahem.

Druhá světová válka zasáhla také do života obou libretistů: Alfred Grünwald uprchl před Hitlerem do USA přes Casablancu a zřejmě to bylo méně romantické než ve starém americkém filmu. Fritz Löhner-Beda byl utlučen k smrti v koncentračním táboře Monowitz.

Oba dva však před válkou patřili k renomovaným vídeňským autorům libret, scénářů a textů, nejvíc je proslavila spolupráce s Franzem Lehárem. Beera byl proti nim o generaci mladší adept úspěchu, kterému nabídka spolupráce od dvou zkušených autorů jistě přišla vhod. Společně vytvořili kus, který ve své době asi připomínal kabaretní pásmo, dnes by se mohl částečně potkat s módní burleskou. Řídký a předvídatelný děj vypráví příběh polského šlechtice, který se inkognito vrací z exilu za svojí dávnou láskou i rodinnými majetky. V cestě mu stojí starý a bohatý nápadník, úřady, policie a jiné vesměs žertovné či málo schopné překážky.

Po pravdě řečeno, Polská svatba nedělá velkou čest nikomu z autorů, ale ani velkou hanbu. Je to provozní dílo své doby, které mělo ambici pobavit publikum a naplnit divadelní kasu. Jak při švýcarské premiéře i dalších provedeních jinde působil polský vlastenecký patos, to se dá dnes těžko odhadnout. Ohlasy polského folkloru ale vnášejí do díla jistou dávku exotiky, ústřední melodie se nesou v duchu dobové pop music bez amerických vlivů, ozvou se ale také čísla inspirovaná jazzem a kočičí tanec v rytmu charlestonu.

Beer z toho všeho vychází spíš jako zručný řemeslník a velmi schopný aranžér než jako skladatel s rozpoznatelným hudebním rukopisem. Byl zřejmě schopen na zadané téma napsat cokoliv, co bylo v meziválečné evropské hudbě aktuální. Sám se ale v množství vlivů ztrácel a není příliš divné, že se jeho věci nehrají. Stejně jako fakt, že ani nemá heslo v Grove Dictionary. Baltic Opera Festival si s Polskou svatbou vybral slabší chvilku, ale většinou je to vinou inscenace.

Inscenovalo se v ochotnické předpotopní kvalitě – tak nějak si člověk představuje kočovné divadlo z 19. století, kdyby v té době existovaly zadní projekce. Účinkující sólisté a sboristé zaujímali prkenné pózy, nevěděli co se sebou, pohupovali se do rytmu, rozkládali rukama nebo si je dávali výhružně v bok… bylo to čiré utrpení. Všechno esteticky dorazil pokus o dobové kostýmy.

Kdyby Polskou svatbu inscenoval někdo s velkou fantazií a se skutečným smyslem pro grotesku, mohla by to být i zábava. Zvláště vzhledem k tomu, že orchestr hrál velmi dobře a účinkující také dobře zpívali – mikroporty v celkem malém divadle ale také ničemu kromě zbytečné hlasitosti nepomohly.

V průběžném operetním cyklu Co jste (ne)chtěli vidět patří Polská svatba spíš k tomu nechtěnému. V rámci Baltic Opera Festivalu se jednalo o neskutečný propadák ve srovnání se špičkovou Valkýrou o den dříve. O Polské svatbě by se jedovatě dalo říct, že by se s její pomocí daly dokázat všechny odporné generalizace, které Richard Wagner přisuzoval hudbě židovských skladatelů (nepůvodnost, vykrádání všeho možného, orientace na kasovní úspěch atd.).

Hudební nastudování – Łukasz Borowicz, režie – Paweł Miśkiewicz, adaptace a dramaturgie – Daria Kubisiak a Maćko Prusak, scéna – Barbara Hanicka, kostýmy – Marta Szypulska, světla – Marek Kozakiewicz, projekce – Marek Kozakiewicz. Obsazení: Baron Mietek Ogiński – Jerzy Butryn, Jadzia – Monika Radecka, Count Staszek Zagórski – Grzegorz Szostak, Count Bolesław Zagórski – Piotr Buszewski, Zuza – Marta Wiktorzak, Kazimierz von Kawiecki – Hubert Zapiór, Mazurkiewicz – Marcin Klarman, Sergiusz Korozow – Sebastian Rutkowski, Tsarist Second Lieutenant – Jerzy Szlachcic, Władek – Michał Zborowski, Zdenka – Kinga Mazurkiewicz-Pala, Stasia – Katarzyna Toboła, Stefek – Rafał Romanicz, Wacek – Daniel Babuśka. Orchestr, sbor a balet opery Wrocław. Andrzej Jagodziński Trio. 4. 7. 2026, Baltic Opera Gdańsk, Baltic Opera Festival.