Nové nastudování Její pastorkyně pod mezinárodním názvem Jenůfa ve Slovenském národním divadle střídalo opravdu silné až strhující hudební momenty s útlumy. Konzervativní, ale ve své zdánlivé nenápadnosti nápaditá byla režie.

Celé inscenaci dominovala šedá barva trámů, z nichž byl postaven mlýn zvenku i zevnitř, v odstínech šedé se pohybovaly i kostýmy. Ze záplavy šedi opticky vyčnívaly větší či menší barevné plochy, které vždy znamenaly naději, k níž je možno se upnout – šedivá byla protentokrát praxe a barevné byly teoretické, vysněné ideály. V prvním jednání to byla zelená krajina s modrou oblohou za otevřenou zadní stěnou – obraz života, který si Jenůfa “jinak myslila”. Ve druhém dějství svaté obrázky na zdech u Kostelničky: Pieta, k níž se modlí Kostelnička za smrt Jenůfina nemanželského dítěte –za jeho život se modlí Jenůfa před Madonou s malým Ježíšem. Ve třetím dějství náznak krajiny z prvního aktu za dveřmi, jimiž přicházejí svatební hosté. V závěru se celá zadní stěna opět otevřela, aby mohla Jenůfa s Lacou odejít za lepším životem.

Martin Otava nehledal složité výklady, nebyl ani naturalistický. Řekl bych, že se snažil být maximálně pravdivý a že se mu to dařilo. První dějství se rozbíhalo trošku ztuha, především Jenůfa, která s sebou stále nosila květináč s rozmarýnou, působila brzy dost monotónním dojmem. Při návratu rekrutů od odvodu se představení konečně rozběhlo a Jenůfin výstup s opilým Števou dýchal skutečným životem, jak tomu chce veristický divadelní ideál. Škoda, že se nepodařilo adekvátně rozdivočet i sbor v navazujícím kolektivním vyvrcholení nevázané oslavy Števova neodvedení. Druhé dějství se odehrávalo v komorní atmosféře dialogů a krátkých sól, adekvátně interpretovaných uměřeným pohybem, z nějž občas hlasitě promluvilo patetické gesto: Jenůfa pokleká k nohám Kostelničky, ta později sama padá na kolena před Števou a nakonec spojí ruce Lacy a Jenůfy a kácí se k zemi. Ve třetím dějství by sbor družiček zasloužil opět o něco víc stylizované živelnosti, podobně jako rekruti v prvním. Dostatek jí měl Laca v prudké reakci “Pěstí vás dobiju!”. Režie byla v nejlepším slova smyslu střízlivá a pokud něco selhávalo, byla to místy osobní herecká kultura některých představitelů – režisér nemůže učit herce, co má dělat s rukama, když přechází jeviště.

Dá se říci, že tyto herecké nedostatky šly ruku v ruce s pěveckými a kdo dobře zpíval a měl roli propracovanou, věděl si rady i s individuálním herectvím. Tady je potřeba na prvním místě jmenovat Evu Urbanovou – Kostelnička je bezpochyby její životní role a o tom, jak ji intepretuje, by bylo možné ( a dobré) napsat samostatnou studii. Je to detailní psychologický portrét komplikované ženy – zkoušené životem a trpící, ale zároveň i přísně soudící a trestající druhé. Ne démonické vražedkyně z italské opery, ale zoufalé a nekompromisní ochránkyně Jenůfy, které zavraždí novorozeného syna pod tlakem okolností způsobených vlastní zbrklou lží a pýchou. Eva Urbanová ji kreslí výsostně pěveckými prostředky, má přesně promyšlenou každou notu i slabiku, pohybuje se v množství výrazových rovin. Už její věta “A tak bychom šli celým životem…” není výkřik zjevené pravdy, ale konstatování stejně tiché jako jízlivé a vědoucí. Její smrt “načuhovala” ve zcela odlišné kadenci než orchestrální ozvěna, ale se vší vážností a naléhavostí. Hlas se Evě Urbanové krásně nesl i v pianissimech, nezapomínala na kantilénu a legato ani na výslovnost, byla to janáčkovská interpretace na nejvyšší úrovni. Ve vynikajícím světle se předvedl také Peter Berger, jemuž role Števy bohužel neposkytuje tolik příležitostí k jemným psychologickým nuancím a zcela upřímně jsem několikrát během večera zalitoval, že nezpívá Lacu. Je to důsledek vleklého problému zastaralé inscenační praxe, která trvá na dvou (někdy i více) alternacích obsazení místo toho, aby se opera nastudovala v jednom obsazení pořádně a uváděla se v intenzivních sériích představení. Ostatně známe to dobře i z českých divadel.

Katarína Juhásová-Štúrová je v mnoha ohledech nadějná Jenůfa, ale je nutno upřímně říci, že roli ještě nedorostla a potřebovala by na ní usilovně pracovat, stejně jako na pěveckém projevu samotném. Pěkně jí zní horní oktáva, ale spodní proti ní zaniká, ve výrazu je občas bezradná. Ale jak jsem říkal, nděje tu jistě je. Miroslav Dvorský naopak s výrazovou stránkou role Lacy žádné problémy neměl, ale zpíval ztuha, do dramatických akcentů se dral silově, chyběla mu kantiléna. Tu postrádal i Jozef Benci jako Stárek a škodilo to jeho jinak pěknému basu. Marta Beňačková kdysi zpívávala v Brně Kostelničku a role Buryjovky spíš vyvolala tyto vzpomínky, než aby při svém rozsahu zaujala sama o sobě.

Hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka by podle mého názoru sneslo i hodně přísná měřítka. Hledělo si jak tempového i dynamického rozvržení celku, tak detailů v nápěvcích a samozřejmě i charakteristicky citlivého a vstřícného vedení pěvců. Často ovšem bylo nutné si představovat ideální provedení dirigentových myšlenek, orchestr chyboval až příliš často. Nemám ani tak na mysli úzký až pichlavý zvuk, který je výsledkem nepěkné akustiky nové budovy Slovenského národního divadla – na třetí dějství jsem se přemístil z přízemí na balkón a zvuk orchestru šel o přinejmenším o třídu nahoru. Myslím teď opravdové chyby, především v žestích, keré buď hrály jaksi napůl, že je bylo sotva slyšet, nebo se naopak draly nepříjemně dopředu a přehlušovaly všechno ostatní, to vše doprovázeno řadou nepřesností všeho druhu. Navíc byly kompletně umístěny v pravé části orchestřiště, což způsobovalo zvláště v přízemí nevyvážený stereosouboj, v němž prohrávaly smyčce. Ty se projevovaly nejlépe v četných nuancích dramatického tremola, zpěvností zrovna nevynikaly. Někerá místa vyšla orchestru velmi pěkně, například při Jenůfiných výčitkách v závěru prvního dějství, ale byly to bohužel jen ojedinělé momenty.

Za katastrofu pokládám malou návštěvu, v přízemí bylo dost volných míst, na balkóně skoro všechna. Odpustím si veškeré hořekování nad tím, jak slovenské publikum stejně jako to naše pořád ještě nechodí na Janáčka. Dovolím si ale pozastavit se nad tím, proč má činohra SND předpremiérové představení nové inscenace ve stejný den a ve stejné budově. Jak je možné, že se něco takového stane v souborech zastřešených jednou organizací? Je to smutně směšná ukázka toho, jak může jít jedna instituce sama proti sobě.

Jenůfa se ve Slovenském národním divadle objevila po neuvěřitelných šestadvaceti letech. Inscenace by mohla vydržet poměrně dlouho, ovšem pod podmínkou, že hudební nastudování nezůstane v říši myšlenek, ale bude zrealizováno pořádným orchestrem.

Leoš Janáček: Jenůfa (Její pastorkyňa), libreto skladatel podle Gabriely Preissové. Hudební nastudování: Jaroslav Kyzlink, režie: Martin Otava, scéna: Ján Zavarský, kostýmy: Peter Čanecký, choreografia: Alena Pešková, dramaturgie: Michal Benedik. Stařenka Buryjovka: Marta Beňačková, Laca Klemeň: Miroslav Dvorský, Števa Buryja: Peter Berger, Kostelnička: Eva Urbanová, Jenůfa: Katarína Juhásová-Štúrová, Stárek: Jozef Benci, Rychtář: Ján Galla, Rychtářka: Eva Šeniglová, Karolka: Andrea Vizvári, Pastuchyňa: Denisa Šlepkovská, Barena: Miriam Garajová, Jano: Jana Bernáthová, Tetka: Paulína Hríbová, Katarína Sasková. Orchestr a sbor Slovenského národního divadla. 23. 3. 2012, SND – Nová budova, premiéra, Bratislava.